To nejhorší by byl návrat k normálu

„Katastrofy začínají náhle, ale nikdy doopravdy nekončí. Budoucnost se nebude v ničem podobat minulosti - a to i té velmi nedávné, která tu byla před měsíce nebo dvěma. Naše ekonomika, naše priority, naše vnímání už nebudou takové, jaké byly na začátku tohoto roku,“ začíná svůj dlouhý text The impossible has already happened: what coronavirus can teach us about hope pro server The Guardian hvězdná americká esejistka a myslitelka Rebecca Solnit (její knize A Paradise Built in Hell se nedávno ve výborném textu Radost uprostřed pohromy věnoval kolega Jiří Sobota).

O světě, který se změní a především by se změnit měl, píše nejenom Solnit. Zkušeností z Indie ji v obdobném duchu v o pár dnů starším textu doplňuje spisovatelka Arundhati Roy. Obě autorky pronikavě popisují, jaké pravdy současná pandemie odhalila o panující statu quo - a jaká nebezpečí a iluze mohou plynout z tužeb po návratu k životu před koronavirem.

Solnit připomíná, že slovo „krize“ v medicínském pojetí značí křižovatku, na níž se rozhoduje, jestli se pacient vydá cestou uzdravení, nebo smrti. Podobně „katastrofa“ má v základu význam „náhlý zvrat“ a v tomto duchu konstatuje: „Dospěli jsme na křižovatku, na níž se věci, které jsme dosud považovali za normální, zcela otočily vzhůru nohama. A jedním z našich nejdůležitějších úkolů – obzvláště pro ty z nás, co nejsme nemocní, nepracujeme v první linii nebo se nepotýkáme ekonomickými těžkostmi – je porozumět této chvíli. Pochopit, co od nás vyžaduje a co nám umožňuje udělat,“ shrnuje Solnit. A stejně tak Roy sdílí přesvědčení, že současná pandemie přímo v laboratorních podmínkách odhalila mnohé slabé stránky stávajícího uspořádání a společenských vztahů.

Arundhati Roy trefně popisuje, že způsob šíření viru opisoval trasy globálních obchodních cest. „Ovšem na rozdíl od toku kapitálu virus sleduje proliferaci, nikoli profit, a proto zcela nezamýšleně směr onoho toku obrátil. Vysmál se imigračním kontrolám, biometrickým údajům, digitálnímu dohledu a jiným způsobům analýzy dat a – zatím – nejtvrději udeřil v těch nejbohatších a nejmocnějších zemích světa, kde zcela zastavil motor kapitalismu. Možná dočasně, ale aspoň dost dlouho na to, abychom si mohli prohlédnout jeho součástky, zhodnotit a rozhodnout, jestli chceme pomoci s opravou, nebo se poohlédneme po lepším motoru.“

Už teď probíhají změny, které by ještě před pár měsíci byly nemyslitelné. Automobilky a  průmyslové koncerny nově vyrábějí zdravotnické vybavení, dochází k amnestiím, v některých regionech se plánuje zavedení základního příjmu. K tomu jako by Solnit měla pomyslnou návaznost v tvrzení, že změna dnes není jen to, pro co se můžeme rozhodnout a vykonat to. Změna je to, co už na individuální i společenské úrovni žijeme, ať chceme, nebo ne. „Změna není jen možná, změna je to, co námi smýká. Měníme se tím, jak se proměňují naše priority. Tím, jak se zvyšuje vědomí naší smrtelnosti, probouzíme se do života a uvědomujeme si jeho vzácnost. Dokonce i sama definice pojmu my se může měnit, jak jsme odtržení od svých spolužáků a kolegů v práci, a sdílíme tuto novou situaci s cizinci. Naše pojetí sebe sama totiž obvykle pramení z podoby světa kolem nás - a právě teď vynalézáme novou verzi toho, kým jsme.“

V médiích se čím dál častěji objevují texty o tom, jak se lidé v izolaci cítí neproduktivní, zaplavují je výčitky, že nemají co dělat, případně, že nedělají dost. Nebo se naopak nemohou na nějakou činnost vůbec soustředit a nepřipadá jim za stávajících okolností ani podstatná. Solnit v tom doléhajícím pocitu nicnedělání vidí jasnou známku toho, že všichni, kdo se tak cítí, dělají nakonec mimoděk tu nejdůležitější práci. Procházejí složitým procesem hledání smyslu a adaptace, jako když se tělo zotavuje po nemoci.

Obě autorky v textech akcentují individuální i společenské změny a shodují se, že pokud katastrofy dávají něco doopravdy nahlédnout, pak je to skutečnost, kolik za běžného provozu zdánlivě nesouvisejících věcí a dění je mezi sebou ve skutečnosti propojeno. Solnit to dokládá na mnoha příkladech z historie: ukazuje, co si z nich civilizace odnesla, a dodává, že podobnou lekci nám přinášejí také klimatické změny. Kromě toho ukazuje, jak konzervativní síly a konzervativní vůdci v dobách krize touží především ochránit status quo a systém, nikoli lidské životy. Roy vedle toho nabízí obsáhlý reportážní vhled do toho, jak se Indie vypořádává s nouzovým stavem, a popisuje, jak tato opatření doléhají na různé společenské vrstvy.

Ve finálních odstavcích pak obě mluví takřka unisono. Shodují se, že jednou z největších pastí současného myšlení a doufání je tendence uvěřit, že předtím, než krize udeřila, bylo vše v pořádku - a že jediné, co je potřeba, je vrátit se k původnímu řádu věcí. „Obyčejný život byl už před pandemií katastrofou zoufalství a vyloučení pro příliš mnoho lidských bytostí. Environmentální a ekologickou katastrofou, nemravností nerovností,“ konstatuje Solnit a Roy s ní pomyslně souhlasí, když píše, že nic nemůže být horší než návrat k minulé normalitě.

„Z historického hlediska pandemie vždy přinutily lidstvo, aby se rozešlo s minulostí a představilo si svůj svět novým způsobem,“ uzavírá svůj text Roy. „Tahle není v ničem jiná. Je to portál, brána mezi dvěma světy.“ Tou branou lze podle ní projít se vší zátěží a předsudky minulosti, s mrtvými řekami a znečištěným nebem, ale také nalehko, s odhodláním představit si svět jinak.