Svět soupeří o to, kdo Balkánu dodá zemní plyn. EU závody platí - a prohrává v nich

Druhou prosincovou neděli hostilo srbské město Niš geopoliticky pozoruhodné setkání státníků. Srbský prezident Vučić, známý lavírováním mezi Ruskem a Západem, spolu s proruským prezidentem Bulharska a autoritářským vládcem Ázerbájdžánu slavnostně spouštěli do provozu nový plynovod propojující Srbsko a Bulharsko. S trojicí zmáčknul velké zelené tlačítko i nejvyšší představitel EU v Srbsku, který však zůstal v klíčový moment pro kamery skrytý za Vučićem. Právě EU přitom pokryla většinu nákladů projektu, jehož hlavním cílem je omezení závislosti regionu na ruském plynu. Poněkud bizarní moment vystihuje nepřehlednou geopolitickou hru o nové dodávky plynu na západní Balkán, ve které se kříží zájmy místních politiků i světových hráčů.

Když krátce po ruské agresi proti Ukrajině vyvrcholila v Evropě energetická krize, zdálo se, že zlatá éra zemního plynu skončila. Vlády zemí závislých na ruském plynu pod tlakem raketově rostoucích cen a nejistoty dodávek rychle hledaly cesty z plynové pasti. Během několika měsíců se však trh uklidnil a cena se i díky posílení dodávek zkapalněného plynu do Evropy stabilizovala. Evropské státy dosud závislé na dovozu ruského plynu si dokázaly v rekordním čase zajistit nové zdroje, a plyn tak do velké míry rehabilitoval svoji pověst.

Řada států včetně Česka se přes čerstvou zkušenost s riziky spojenými s plynovou závislostí rozhodla vsadit na plyn jako na tzv. přechodné palivo v procesu tranzice k zelené energetice. V něm by měl plyn sehrát roli rychlé a cenově dostupné náhrady za uhlí, jehož spalování ve většině států EU by mělo skončit do roku 2030. A s podobným cílem teď vzhlíží k plynu západní Balkán - region, který na rozdíl od střední Evropy na plynu nebyl nikdy závislý.

Na cestě od uhlí k plynu

Zatímco v EU se plyn podílí na celkové výrobě energie celou čtvrtinou, na západním Balkáně je jeho podíl méně než osm procent. Výraznější roli hraje plyn pouze v energetikách Srbska a Severní Makedonie, které ho využívají jako doplňkové palivo pro výrobu elektřiny a tepla. Jen okrajově je plyn využíván v Bosně a Hercegovině a Albánii, Kosovo a Černá Hora pak plyn v energetice nevyužívají vůbec. Hlavním důvodem výrazně menšího využití plynu oproti okolním státům je především nedostatečná infrastruktura pramenící z historicky slabé plynofikace. Západní Balkán je kromě Skandinávie jedinou částí Evropy bez rozvinuté distribuční sítě plynovodů.

Namísto plynu je však západní Balkán pří výrobě energie dlouhodobě závislý na uhlí, které se dodnes ve velkém objemu těží přímo v regionu. Uhlí spalované v dosluhujících elektrárnách i domácích kotlích je pro všechny západobalkánské státy s výjimkou Albánie hlavním zdrojem při výrobě elektřiny a tepla, což vede i k tomu, že ovzduší v regionu patří k nejznečištěnějším v Evropě. Závislost na uhlí s sebou kromě ekologické zátěže nese i rostoucí ekonomické a politické náklady plynoucí z mezinárodního tlaku na dekarbonizaci energetiky. Zatímco v EU dnes uhlí představuje přibližně desetinu energetického mixu a do zmíněného roku 2030 by měl být jeho podíl bezvýznamný, na západním Balkáně vzniká z uhlí téměř polovina celkové energie a jeho náhrada v podobě zelené energetiky je zatím v nedohlednu. Plyn se proto regionu nabízí jako na první pohled rychlá a dostupná alternativa.

Do diskuze o budoucí náhradě za uhlí a role plynu však výrazně promlouvá také geopolitika. Dodávky plynu na západní Balkán jsou totiž předmětem soupeření o vliv v nestabilním regionu a mocenské zájmy místních i zahraničních aktérů často převažují nad racionálními argumenty.

Geopolitická hra o (ne)závislost na Rusku

Kromě malých domácích zásob v Srbsku a Albánii byl plynový sektor na západním Balkáně dosud zcela závislý na dovozu plynu z Ruska. Ten je od roku 2020 doručován do regionu novou odbočkou plynovodu Turk Stream vedoucího přes Černé moře, Turecko a Bulharsko. Jeho západobalkánskou větev, která pokračuje až do Maďarska, společně realizovaly Srbsko a Rusko s cílem vyhnout se přepravě plynu přes Ukrajinu.

Dosud byla na plynovod z Ruska napojená veškerá existující plynová infrastruktura v Srbsku, Severní Makedonii i Bosně a Hercegovině. A ačkoli jsou dodávky plynu do těchto zemí zanedbatelné oproti objemu, který Rusko ještě donedávna dodávalo do jiných částí Evropy, dokázala Moskva i této závislosti využívat pro posilování svého vlivu v regionu.

Energetická vazba na Rusko je nejmarkantnější v Srbsku, které ve své zahraniční politice dlouhodobě lavíruje mezi Ruskem, Západem i Čínou. Srbský prezident Vučić obratně využívá plynovou kartu ve své rétorice obhajující výhody udržování otevřených vztahů s Moskvou. V květnu 2022, krátce po ruské invazi na Ukrajinu, se Vučić svým voličům znovu pochlubil, že pro Srbsko přímo s Putinem opět vyjednal stabilní dodávky i nižší cenu ruského plynu. Nyní při spuštění nového plynovodu z Bulharska zase neváhal vyzdvihnout výhody diverzifikace zdrojů plynu pro energetickou bezpečnost Srbska.

Geopolitika se do debaty o plynu silně promítá také ve vnitřně rozdělené Bosně a Hercegovině. Vedení srbské části země, které se ani během ruské agrese proti Ukrajině netají náklonností ke Kremlu, sází při plánované masivní plynofikaci na ruský Gazprom. Druhá část země, bosňácko-chorvatská Federace, se oproti tomu snaží vymanit ze závislosti na ruském plynu připojením na infrastrukturu v sousedním Chorvatsku. Výstavbu plynovodu, který by Federaci přes chorvatský terminál zpřístupnil globální trh s LNG, však blokuje politický spor mezi Bosňáky a Chorvaty o to, kdo z nich by měl mít nad strategickým projektem ekonomickou kontrolu.

Jak konstatuje Nihad Harbaš, bosenský energetický expert, téma nových zdrojů plynu v regionu je tak živé především kvůli silným politickým a ekonomickým tlakům z nejvyšších pater domácí i mezinárodní politiky včetně Ruska a USA.

Nové zdroje v Ázerbájdžánu a LNG

Většina států v regionu si uvědomuje politickou zranitelnost plynoucí z energetické závislosti na Rusku, a plánované plynovody proto míří jinými směry. Hlavní alternativou by mělo být připojení regionu k již fungujícím plynovodům TANAP a TAP, kterými od roku 2020 proudí do jižní Evropy přes Turecko plyn z Ázerbájdžánu. Ačkoli plynovod TAP v Albánii protíná západobalkánský prostor, žádný stát regionu k němu zatím není připojený. Prostřednictvím plánovaných interkonektorů by k ázerbájdžánskému plynu postupně mohly získat přístup všechny západobalkánské státy.

Prvním z nich se paradoxně stalo právě Rusku nejloajálnější Srbsko. To se rozhodlo využít nabídky evropské pomoci při diverzifikaci zdrojů a s výraznou finanční podporou EU vybudovalo nyní zprovozněný plynovod do Bulharska, který jeho soustavu propojil s novými zdroji. Srbsko interkonektorem získalo přístup k ázerbájdžánskému plynu, jehož nákup už Vučić dojednal během svých pravidelných setkání s prezidentem Alievem. Pro Srbsko se propojením navíc zpřístupnily kapacity LNG terminálů v Řecku, prostřednictívm kterých může do budoucna nakupovat zkapalněný plyn na globálním trhu.

Zkapalněný plyn by se měl stát dalším klíčovým zdrojem pro plynofikaci celého západního Balkánu. Již dnes proudí LNG do jihovýchodní Evropy přes terminály v Řecku a Chorvatsku, jejichž kapacity by se měly do budoucna výrazně navýšit. Stavbu vlastních menších terminálů, které by spolu s řeckými a chorvatskými napájely nové plynovody, navíc zvažuje Albánie a Černá Hora. V pozadí ambiciozních projektů napojení regionu na trh s LNG stojí v první řadě Spojené státy.

Americké zájmy a evropské dilema

Plány na dovedení plynu z nových zdrojů by se nezrodily bez silné politické i ekonomické podpory EU a USA, dvou klíčových západních hráčů v regionu. Ti s obavami sledují přetrvávající vliv Ruska v nestabilním prostoru a diverzifikaci zdrojů plynu vnímají jako jeden z nástrojů k jeho oslabení. Zájmy EU a USA se však v některých ohledech rozcházejí.

Z amerického pohledu je posílení role plynu v regionu jednoznačně výhodným kalkulem, ze kterého mohou USA profitovat politicky i ekonomicky. Kromě omezení ruského vlivu v regionu, který je stále považován za předmět amerického zájmu, by napojení regionu na trh s LNG znamenalo zajímavou obchodní příležitosti pro exportně orientovaný americký plynový sektor. Dnes tvoří americký LNG přibližně polovinu plynu zpracovaného v terminálech v Chorvatsku a Řecku. Plánované nové terminály a na ně navázané plynovody v regionu tak logicky mají silnou podporu nejen amerických vývozců, ale také diplomatů, kteří za ně hlasitě lobují u místních vlád.

Postoj EU je ve vztahu k posilování role plynu na západním Balkáně složitější. Jako hlavní garant křehké stability v regionu i Evropa citlivě vnímá ruský vliv a má jednoznačný geopolitický zájem na jeho oslabení. Významná část nového balíčku finanční pomoci EU regionu ve výši miliardy eur má proto proudit do diverzifikace energetických zdrojů včetně výstavby plynových interkonektorů.

EU však zároveň v rámci přístupového procesu tlačí západobalkánské státy k rychlejšímu přechodu k zelené energetice, jejž může posilování dodávek plynu naopak zpomalit. Nová analýza mezinárodní environmentální organizace Bankwatch upozorňuje, že výstavba nových plynovodů podporovaná EU může západobalkánské státy na další desetiletí uzamknout do nové plynové závislosti. Představitelé evropských institucí v regionu mimo záznam připouštějí, že doba evropské podpory plynových projektů se proto blíží ke konci.

Nová rizika

Pokud by se podařilo skutečně realizovat všechny ambiciózní plány na přivedení plynu z nových zdrojů, kapacita plynových dodávek do regionu by se díky tisícům kilometrů nových plynovodů a novým LNG terminálům oproti současnosti více než zdvojnásobila. Plyn dopravovaný z Ázerbájdžánu a po moři z jiných kontinentů by měl zásobovat až desítku nových plynových elektráren. I taková plynofikace založená na diverzifikaci zdrojů by s sebou však nesla zřejmá politická a ekonomická rizika.

Ázerbájdžán, hlavní alternativní dodavatel nezkapalněného plynu, sice na rozdíl od Ruska dlouhodobě vystupuje jako spolehlivý partner Evropy v energetických dodávkách. Je však také autoritářským státem, který při nedávném vojenském ovládnutí Náhorního Karabachu ukázal, že své mocenské zájmy je připravený prosazovat silou.

V posledních letech je také patrné sbližování režimu prezidenta Alieva s Ruskem, odkud začal Ázerbájdžán dovážet plyn pro pokrytí vlastní spotřeby i rostoucího vývozu. Jediný plynovod dopravující surovinu z ázerbájdžánských polí v Kaspiku do Evropy navíc prochází nestabilním jižním Kavkazem a Tureckem, které je blízkým spojencem Ázerbájdžánu a vůči Evropě vede vlastní mocenskou politiku.

Globální trh se zkapalněným plynem, druhý hlavní plánovaný zdroj plynu pro západní Balkán, oproti tomu nabízí skutečnou diverzifikaci zdrojů. LNG je možné volně nakupovat od dodavatelů z různých kontinentů. Právě volný globální trh, který není svázán pevnými plynovody, s sebou však nese svá vlastní, především ekonomická rizika. Jak ukázaly turbulentní měsíce energetické krize umocněné ruskou agresí proti Ukrajině, nabídka a cena LNG na světových trzích je těžko predikovatelná.

Odborníci v regionu upozorňují i na rizika spojená se silnou americkou lobby v pozadí plánů na na navýšení dodávek plynu prostřednictívm LNG. Obávají se, že budou v první řadě výhodné pro americké vývozce plynu, zatímco slabé západobalkánské ekonomiky a především občané jako koncoví spotřebitelé energie budou do budoucna vystaveni nejistotě plynoucí z volatilních cen.

Právě dlouhodobá nejistota ekonomické nákladnosti dodávek zkapalněného plynu by měla podle analýzy Bankwatch vést západobalkánské vlády ke zdrženlivosti ve vztahu k LNG. Z geopolitického hlediska je také důležité brát v úvahu, že i značná část zkapalněného plynu se na globální trh dostává z Ruska a dalších autoritářských států a z politicky nestabilních regionů Blízkého východu, Maghrebu nebo Guinejského zálivu. Celý trh s LNG je navíc životně závislý na bezpečnosti námořních tras, které procházející zranitelnými úzkými hrdly.

Plynová slepá ulička pro zelenou transformaci

Zdaleka největší rizika však plánované posílení dodávek plynu na západní Balkán přináší pro nevyhnutelný přechod regionu k zelené energetice. Ten je přitom v regionu závislém na spalování uhlí nutností nejen kvůli politickému tlaku EU a ekonomickému tlaku energetického trhu, ale především kvůli extrémní míře znečištění. Západobalkánské metropole se pravidelně objevují v čele žebříčku měst s nejškodlivějším ovzduším, které podle odhadů stojí za desetitisíci předčasnými úmrtími ročně.

Plyn se může zdát být lákavou dostupnou náhradou za uhlí, nenabízí ale udržitelné řešení emisní zátěže. Ačkoli je v EU plyn prozatím tolerován jako tzv. přechodná technologie na cestě k zelené energetice, stále se jedná o fosilní palivo. Při jeho spalování sice přímo vzniká přibližně o dvě třetiny méně emisí než u uhlí, při započtení úniků metanu do atmosféry při těžbě a dopravě a eneregetické náročnosti zpracovatelského řetězce se však uhlíková stopa obou surovin téměř vyrovnává.

Západní Balkán tak svými ambiciózními plynovými plány riskuje, že extrémně nákladnými investicemi do nových zdrojů plynu pouze vymění současnou závislost na uhlí za novou závislost na jiné neekologické surovině, kterou brzy čeká podobný osud. Region by se tak za pomoci západu dobrovolně uzamknul do pasti nových geopolitických a ekonomických rizik.

Celá velká geopolitická hra o plyn na západním Balkáně by se tak v širším kontextu mohla jevit jako zbytečná bouře ve sklenici vody, která brzy vyšumí. Prosincové spuštění plynovodu z Bulharska však podobně jako vybudování balkánské odbočky ruského plynovodu v roce 2020 ukazuje, že s dostatečnou politickou a ekonomickou podporou ze zahraničí je možné ambiciózní plány realizovat. Úsměvy kontroverzních státníků při nedávném mačkání zeleného tlačítka by nicméně měly být varováním, že z projektů nakonec mohou více než místní občané profitovat silní političtí hráči a jejich vlastní zájmy.

Autor je analytikem Asociace pro mezinárodní otázky. Text vznikl s podporou Balkan Investigative Reporting Network