Sehnali jsme peníze na operaci pro syna a odjeli do Londýna. Doufáme, že už se brzy poprvé sám nají

„Ahoj, tady jsme!“ volá na mě na nádraží Stratford v londýnské čtvrti Newham dvaatřicetiletá žena v bundě a čepici. Po jejím boku stojí přibližně stejně starý muž s brýlemi. „Tohle je Honza, můj manžel,“ říká Maruška. Známe se, dříve jsme spolu pracovaly. Přijela jsem za ní do Londýna, kde už pár týdnů spolu s Honzou a dvěma syny – Vilémem a Bernardem – pobývá. Starší, čtyřletý Vilém, sem přijel na první z nejméně tří velice složitých operací, které mu snad pomohou normálně jíst a dýchat. Narodil se totiž se vzácnou vadou, s níž se lékaři v Česku setkali jen párkrát. V Anglii mají s podobnými operacemi mnohem více zkušeností, a tak se mladá rodina vydala právě sem. „Kluci jsou teď s Honzovými rodiči – tak půjdeme zatím na kafe, jo? Rádi na chvíli vypadneme z bytu,“ říkají Maruška a Honza.

Stratford je asi deset kilometrů od centra Londýna, cesta metrem za Maruškou a Honzou trvala z letiště Gatwick víc než hodinu. Roky největšího lesku zažilo tohle sousedství za časů královny Viktorie, v dobách průmyslové revoluce. Když procházíme rušnou širokou třídou Great Eastern Road, míjíme nízké cihlové budovy, velké nákupní centrum, koleje i sídlo místní organizace Labour Party. Postupně se dostáváme do části plné kaváren a restaurací – indická, ruská, čínská.

Nakonec míříme do jednoho z podniků britského řetězce Wetherspoons. Manželé mě lákají na britskou snídani a bezedný čaj s mlékem. Když vstupujeme do podniku, vítá nás příjemné teplo a taky pár kožených tváří starších mužů sedících už teď dopoledne u piva – velkému osvětlenému baru vévodí řada píp. Pár skupinek hostů snídá anglická vejce s párkem a fazolemi. Servírka se vesele usmívá a my si sedáme do jednoho z boxů u zdi podniku.