Proč se Dukovany nevyplatí

V debatě o novém jaderném bloku v Dukovanech převážila poslední měsíce bezpečnostní linka. Rizika spolupráce s nepředvídatelnými režimy, jako je ruský nebo čínský, jsou opodstatněná a bylo o nich řečeno už hodně. Je tu však i základní otázka, zda se nákladná akce vůbec vyplatí - a ekonomika mluví proti hned ve dvou rovinách.

Aby šlo elektrárnu postavit, stát se musí zavázat, že zákazníci budou její proud v budoucnu odebírat, ať to stojí, co to stojí. O tomto závazku má v pátek znovu jednat sněmovna a vláda razí cestu, která by v budoucnu mohla cenu elektřiny vyšroubovat velmi vysoko. Na to příznivci jádra namítají, že vysokých nákladů se nelze bát, protože nové reaktory budeme v budoucnu kvůli pokrytí energetických potřeb stejně potřebovat. A že stavět se musí tak jako tak, za každou cenu.

Celá tato konstrukce je však hodně chatrná. Je z ní čím dál víc znát, že nové Dukovany se Česku nikdy nevyplatí a že nynější spěch s jejich dostavbou bude nejspíš motivován něčím jiným než energetickou spásou příštích generací.

Příplatek za jistič

Vládní návrh zákona, který je přezdívaný Lex Dukovany, jde v pátek na mimořádné schůzi do posledního ze tří sněmovních čtení. Stát se v něm zavazuje vykupovat elektřinu z budoucího jaderného bloku za takovou cenu, aby jeho provozovatel měl pokryté všechny stavební náklady a aby z provozu měl i přiměřený zisk. Nový blok v Dukovanech má stavět a provozovat většinově státní firma ČEZ, která si tyto pochopitelné podmínky vyjednala s ohledem na minoritní privátní akcionáře, aby nenesli riziko ztrát a nezačali se akcií hromadně zbavovat, případně nechtěli stát žalovat kvůli znehodnocení majetku.

Výkupní cenu by teoreticky mělo být možné spočítat už poté, co ČEZ vyhlásí mezinárodní tendr a spolu s vládou vybere vítěze. Z tendru má vzejít cena stavby i harmonogram. Vláda paralelně slibuje poskytnout na stavbu levný dlouhodobý úvěr. Všechny nákladové položky, ať už jde o stavbu samu nebo její financování, by tedy měly být po tendru známé: vloží se do vzorečku a vypadne cena, za kterou by elektrárna jednoho dne měla být schopna elektřinu dodávat.

Ministr průmyslu Karel Havlíček – nyní hlavní vládní proponent atomové budoucnosti, protože premiér Andrej Babiš se v otázce Dukovan drží spíš v pozadí – slibuje, že výkupní cena bude v rozpětí 50 až 60 eur za megawatthodinu. To zhruba odpovídá současné úrovni. Naposledy byla o tomto intervalu řeč na setkání vládních činitelů a vedení ČEZ s opozicí v lednu. Potíž je v tom, že nikdo neumí nyní takovou cenu zaručit, což je i důvod, proč zákon vzniká – jako pojistka, aby jednou bylo na koho vyšší náklady přehodit.

Pokud se cena nakonec vyšplhá výš, stát ji stejně bude muset elektrárně zaplatit. Vykoupenou elektřinu pak bude prodávat na trhu a ztrátu rozpočítá všem spotřebitelům do faktur za elektřinu. Nebo ji dorovná ze státního rozpočtu, tedy na vrub daňových poplatníků, což je ve výsledku de facto to samé – zaplatí ji veřejnost, jen se zatím přesně neví, podle jakého klíče. Půjde-li o přepočet do faktur, zákon počítá s přirážkou k poplatku za jistič, aby se nešlo „národní sbírce“ na nový reaktor vyhnout tím, že někdo s elektřinou šetří. 

Ať to vyjde rozumně

Proč nevěřit slibu, že výkupní cena bude podobná té, na jakou jsme nyní zvyklí? Připomeňme, že jediný případ z poslední doby, kdy z tendru na nový jaderný zdroj v Evropě vzešla transparentní cena, je britská elektrárna Hinkley Point. Stát se v ní zavázal v rámci podobného kontraktu, jaký nyní chystá Česko, k výkupu za 110 eur/MWh. A to v cenách roku 2012 – přičemž skutečná cena mezitím dál roste.

Havlíček a ČEZ se slibují dostat na polovinu, protože Česko se prý poučilo a na rozdíl od Británie stát kromě výkupní garance opatří na celou stavbu také levné peníze. Stát si nyní půjčuje levně a plán je takový, že peníze pak zadarmo po dobu výstavby „přepůjčí“ ČEZu. Pokud Evropská komise tento nápad nezablokuje jako nemístné zvýhodňování (s ohledem na velkou míru podpory se to klidně může stát), pak taková tuplovaná pomoc může akci skutečně zlevnit. Podobně jako kdyby stát opatřil staviteli domu levnou státní hypotéku za nula procent. I tak je ale čím dál těžší se do slibované ceny 50 až 60 eur za MWh vejít. Respektive stát spolu s ČEZ musí se vstupními parametry čím dál víc kouzlit.

Naposledy se tak stalo před zmíněnou lednovou schůzkou s opozicí, kde ČEZ v podkladových materiálech uvedl, že stát by měl výkup garantovat nikoli po dobu 30 let, jak je uvedeno v návrhu zákona, ale dvakrát déle. Havlíček od této schůzky také začal mluvit o tom, že stát ČEZu na stavbu půjčí celou investiční částku. Do té doby mělo jít jen o 70 procent, zbytek úvěru si měl ČEZ opatřit sám. Snaha dosadit do prognóz taková čísla, aby výsledek nikoho moc neděsil, byla přitom vidět už dřív.

Havlíček slibuje nejen levnou jadernou hypotékou, ale podle not z ČEZ také počítá s velmi příznivou cenou stavby. Ta se už více než rok v materiálech vlády a ČEZ odhaduje do 5000 eur za kilowatt instalovaného výkonu, což při požadované velikosti vychází v dnešních cenách na zhruba 150 miliard korun. Jenže tento odhad vychází z hodně optimistických vstupů – hlavně z víc než rok staré tabulky referenčních akcí. Jenže tam ČEZ započítává i ceny elektráren slíbených jen na papíře (Temelín 3 a 4 nebo maďarský Paks), státem dotovaných ruských bloků anebo elektráren v Pákistánu a Spojených arabských emirátech, kde jsou jiné bezpečnostní požadavky než v EU.

Havlíček a ČEZ také počítají s velmi optimistickou vizí, že stavba potrvá jen sedm let. Praxe ze světa a hlavně z Evropy je hodně jiná. Harmonogramy ve Francii, Finsku nebo na Slovensku se natahují a rozpočty mnohonásobně překračují. Skluz nebo předražení si má podle Havlíčka ohlídat ČEZ jako investor. V praxi to tak ale nebude – zákon dává prostor výkupní cenu v budoucnu podle potřeby měnit, ČEZ také může v krajním případě z projektu vycouvat, celý ho státu předat a proinvestované náklady si nechat vrátit. Těžko si představit, že by stát ČEZu v případě prodražování nebo protahování stavby nevyhověl. Přenést na ČEZ případné budoucí ztráty by znamenalo buď ho nechat zbankrotovat (tedy pohřbít firmu, která je tak jako tak ze 70 procent státní, a bude mít navíc od státu na Dukovany napůjčovány desítky miliard korun), nebo riskovat žaloby o náhradu škody od privátních minoritních akcionářů.

Strop raději ne

Když před sedmi lety nastupoval Andrej Babiš do vlády, jedním z jeho prvních velkých rozhodnutí v roli ministra financí bylo odmítnutí vládních záruk v tehdejším tendru na rozšíření Temelína. „My si nemůžeme dovolit garantovat ceny elektřiny,“ prohlásil Babiš v dubnu 2014. Tím se Sobotkův kabinet postavil proti stejnému principu, jaký dnešní vláda prosazuje – s argumentem svých dnešních odpůrců, že stát nemůže na daňové poplatníky a spotřebitele elektřiny přenést riziko, že stavba vyjde moc draho. Tendr rozběhnutý za Nečasovy vlády byl zrušen a země si mohla ulevit, že nákladný a riskantní projekt třeba nadobro vezme voda.

Nestalo se – podle toho, co říkal na začátku roku Havlíček, má být tendr na dodavatele vypsán záhy po schválení Lex Dukovany. Babiš se na jednání stálého jaderného výboru v prosinci údajně za zavřenými dveřmi podivoval, proč není státní garance na výkupní cenu zastropovaná na slibovaných 60 eurech. Stejný strop se pokoušejí prosadit Piráti - k zákonu podali dva pozměňovací návrhy.

Pojistit se proti riziku, že výše uvedené vzorečky jsou lakované narůžovo, zní přirozeně, ale ve sněmovně na to vůbec nemusí dojít. „Stropovat něco na 16 let dopředu, když nemáme přesnou cenu ani stavby ani peněz, nedává v tuto chvíli logiku. Dnes nelze jinak než přijmout klíč k výpočtu, pak dojednat cenu peněz, pak minimalizovat cenu v tendru. Tím dosáhneme dobré ceny,“ napsal Havlíček Respektu v odpovědi na otázku, nakolik případnému stropu pro výkupní cenu fandí. Hlasovat se má v pátek 19. února.

Nebude čím svítit?

Kdo jádru věří, obvykle nad výše uvedenou debatou nakonec mávne rukou jako nad druhořadými technicistními detaily, které přebíjí vyšší karta. A sice že nové jaderné bloky stejně budeme jednoho dne potřebovat, jinak nebude z čeho elektřinu vyrábět. K tomu směřuje i Havlíčkova odpověď nebo postoje poslanců ODS, jak o Dukovanech mluvili při sněmovní debatě. Obojí lze shrnout asi takto: snažme se to dojednat teď co nejlevněji, pevný strop nemá cenu, protože nevíme, kolik bude elektřina za dvacet let stát. A protože jí bude málo, určitě bude dražší než z nového bloku. Nakonec na tom všem možná ještě vyděláme, každopádně ale budeme mít čím svítit.

V zemi, kde je s jadernou energetikou dobrá zkušenost, se takový postoj těžko rozporuje, zvlášť jde-li o rozhodnutí s hodně vzdáleným horizontem a pod hrozbou blackoutů. Pokud by ale výsledkem nynějšího vládního počínání měla být v budoucnu povinnost kupovat 60 let elektřinu z Dukovan za cenu, která bude třeba až dvakrát vyšší oproti současnosti, je třeba si akci opravdu rozmyslet.

Za prvé – další jaderné bloky se často spojují s nutností ubrat v emisích skleníkových plynů a rozloučit se co nejrychleji s fosilními palivy. To v české praxi znamená zlomit závislost na uhlí, které má dnes na výrobě elektřiny v Česku dominantní podíl přes 40 procent. V tomto směru ale nové Dukovany moc nepomohou: výrobu z uhlí bude třeba podle vládních závazků v rámci EU vypínat už kolem roku 2030, tedy mnohem dřív, než případná nová jaderná elektrárna bude hotová. Řešením bude kombinace obnovitelných zdrojů, přestavba dnešních uhelných elektráren na plyn (má menší emise než uhlí), úspory nebo menší vývoz. Nikoli nové jádro, které ani podle optimistických vládních harmonogramů nebude hotovo včas.

Za druhé – nové Dukovany vyrobí kolem 9 terawatthodin elektřiny za rok, což je v celé dnešní tuzemské výrobě jen 11 procent. Je tedy omyl vnímat je jako energetickou spásu pro celou zemi. Transformace zdejší energetiky bude mnohem komplexnější téma a jeden reaktor v tomto kontextu zemi tolik nevytrhne. Kdyby šlo nový blok postavit levně a bez rizik, mohl by se jednou jako náhrada za dnešní, pomalu dosluhující dukovanské bloky hodit. ČEZ však počítá s investicemi do prodloužení jejich životnosti až do roku 2045. Na náhradu je tedy čas a jde hledat i jiná řešení.

Za třetí – při průjezdu českou krajinou se instinkty vzpírají představě, že by šlo výkonné jádro jednou nahradit solárními parky, větrnými turbínami, biomasou nebo bioplynem z odpadů. Praxe bohatých zemí ale ukazuje, že zelené zdroje už nejsou žádné sci-fi, nýbrž hlavní proud. Díky masivním investicím do jejich vývoje došlo v poslední dekádě k obratu, kdy poměr ceny a výkonu už je lepší než v případě fosilních nebo jaderných zdrojů (při započtení všech viditelných i skrytých nákladů).

I v Česku je už spočítáno, že potenciál pro zelené zdroje je dost velký. Zvlášť pokud by stát napnul všechnu chystanou velkorysou podporu tímto směrem. Třeba – v analogii s bezúročnou státní jadernou hypotékou pro ČEZ – dal všem domácnostem a podnikům bezúročné půjčky na zajištění domácí samovýroby, nebo do zelených zdrojů přesměroval finance nutné na dořešení odkládané otázky jaderného odpadu.

Jedna velká elektrárna za plotem může leckomu připadat jako hezčí řešení než krajina plná solárních parků a větrníkových farem. Jde však o drahý luxus, kde kromě ceny a bezpečnostních otázek nikdo neví, kdy a jestli vůbec bude stavba hotová. Brát proto novou jadernou elektrárnu jako záruku klidu do budoucích nejistých časů je velká iluze.