Proč letošní sezona nemá všudypřítomný letní hit

V roce 2017 to bylo Despacito, loni Old Town Road od Lil Nas X. Letní song, který trhal rekordy hitparád, a člověk mu neunikl, kamkoli se hnul. Definice letního hitu je vcelku jasná. Jedná se o skladbu, kterou člověk slyší v baru, v obchodě, v klubu, vyhrává z aut nebo na diskotékách. Dokáží se na ní shodnout davy a ve veřejném prostoru je všudypřítomná. V roce 2020 – v době převažujících nouzových opatření, karantén a nemožnosti konání masových akcí - však takové podmínky nelze splnit. Toho, jak letošní sezóna mění pojetí letního hitu, si ve výborném článku How the chaos of 2020 changed the song of the summer na serveru The Guardian všímá Elle Hunt.

Obvyklá strategie hudebních vydavatelství bývá pustit skladby s hitovým potenciálem do oběhu na přelomu zimy a jara, aby v půli června kulminovaly v hitparádách a publikum si je zafixovalo. Tento kalendář však pro letošní rok neplatí, jelikož spousta velkých hvězd vydání novinek posunula s ohledem na pandemii i ze solidarity s hnutím Black Lives Matter. Od dubna se na špici amerického singlového žebříčku Billboard Hot 100 vystřídalo devět skladeb, což je vcelku divoký provoz, a britská hitparáda se chová podobně překotně. Podle Hunt je to známka turbulentních časů i schopnosti popové hudby rychle reagovat na aktuální společenské dění.

Dalším faktorem, který dezorientuje publikum a především dramaturgy playlistů na streamovacích platformách, je ten, že mnoho nových hitů si vytipují na velkých festivalech. Tam vidí, jak na písně reagují fanoušci a jak jsou interpretovi oddaní. Dua Lipa své poslední album Future Nostalgia, konkrétně skladbu Hallucinate, psala s představou roztančeného davu na festivalu Glastonbury, kde si však nemohla zahrát. Hlasy ze Spotify zase ukazují, že roste popularita playlistů se zaměřením „summer BBQ“ a „summer garden“ - když je pěkné počasí a lidé grilují.

Skutečnou laboratoří hitů se tak v době nemožnosti sdružování stal TikTok - kde se soustředí ti nejmladší posluchači, jejichž preference jsou zcela nečekané a vůbec se neohlíží na čerstvost. Na jedné straně si oblíbí singl Supalonely dvacetileté Novozélanďanky Benee, na straně druhé umí také vrátit do oběhu a do žebříčků singl z roku 2002 od pop-punkových Simple Plan.

Přítelkyně Kevina Systroma neviděla důvod, proč by měla používat jím vyvinutou aplikaci na sdílení fotografií, když její smartphone dělal tak špatné fotky. Záviděla společnému kamarádovi, který měl daleko horší telefon s horším foťákem než ona, ale jeho snímky vypadaly skvěle. To proto, že používá digitální filtr, aby jim pomohl, vysvětlil ji tehdy Systrom. „Tak to byste měli filtry používat taky,“ ponoukla ho Nicole Schuetz. A stalo se.

Systrom nahrál 16. července 2010 najím stvořenou aplikaci Instagram historicky první fotografii. Na ní je možné vidět psa zírajícího do objektivu a vedle něj nohu, jež patří právě Nicole Schuetz. Snímek vznikl v Mexiku poblíž stánku s taco občerstvením - a samozřejmě jej Systrom tehdy upravil filtrem.

Desetiletou historii specifické sociální sítě aktuálně mapuje kniha No Filter od reportérky Sarah Frier, kterou stručně shrnuje text Sophie McBain na serveru NewStatesman. A jedná se nejen o drsný byznysový příběh: od roku 2012, kdy Instagram odkoupil Facebook, spolu dlouho soupeřily tyto dva různé designy a dvě pojetí sociální sítě. Zároveň tu Frier ukazuje, jak nedozírné a často zcela nezamýšlené důsledky mají takové aplikace na naše životy.

Instagram silně vstoupil do toho, jakých věcí si ceníme, jaké pokládáme za krásné, ovlivnil ideály krásy a sebehodnocení celé jedné generace, promluvil do estetických nároků na vzhled jídla-  stejně jako zasáhl do turistického průmyslu. „Instagram byl jednou z prvních aplikací, která naplno zužitkovala to, jaký máme vztah s našimi telefony,“ píše Frier. „Za příslib odměny v podobě digitálního zhodnocení náš přinutila žít život prostřednictvím objektivu.“

V roce 1972 nabídl své služby i náměty na články už tehdy legendárnímu a vlivnému časopisu Rolling Stone. Editoři po jeho službách ihned skočili – i proto, že ho díky jeho příjemné povaze a jemnému vystupování mohli nasazovat na reportáže o hudebnících, kteří nebyli Rolling Stonu naklonění. Vtip byl v tom, že novopečenému reportérovi Cameronu Croweovi bylo tehdy patnáct, čímž se nikde moc nechlubil. Super nadané dítě, které přeskočilo několik ročníků základní školy, se tak stalo nejmladším přispěvatelem v historii časopisu.

Pozdější úspěšný režisér převážně romantických filmů, v nichž pravidelně figuruje hudební tematika, se za svými zážitky z tohoto raného období ohlédl v roce 2000 ve snímku Na pokraji slávy. S dalším dvacetiletým odstupem se nyní k filmu vrací několikadílný podcast, jehož obsah částečně shrnuje web Dazed and Confused.

Děj Na pokraji slávy sleduje mladičkého reportéra Williama Millera, který je na své první reportáži. Jede na turné s kapelou Stillwater, kde se více než se skupinou nakonec spřátelí s groupie a oddanou fanynkou, která si říká Penny Lane. Děj zachycuje jak okouzlení pozlátkem slávy, sílu rokenrolu – jeho povznášející i destruktivní charakter, tak vzájemnou nedůvěru mezi hudebníky a novináři, jimž jde vlastně o jinou věc.

Cameron Crowe tak v Na pokraji slávy natočil nejenom velmi dobrý film o povaze fanouškovstí a oddanosti hudbě, ale také vynikající film o novinářské práci. Ze všech výkonů tu ve vedlejší roli ční Philip Seymour Hoffman, který vtělil život a napumpoval rtuťovitou energii skutečné postavě amerického gonzo žurnalismu Lesteru Bangsovi (1948 – 1982). Ten byl Croweovi mentorem i ve skutečnosti.