Poslední v Evropě. Kojenecké ústavy se po letech přešlapování zavřely

Ústavní výchova dětem škodí, obzvlášť v prvních letech života. Už v šedesátých letech minulého století dětský psycholog Zdeněk Matějček popsal, že děti, které si v kolektivních zařízeních nemají možnost vytvořit vazbu k jednomu blízkému člověku, citově strádají. A zranění, která se mohou projevovat jako nedůvěřivost, snížená schopnost empatie nebo potíže s navazováním vztahů, přetrvávají do dospělosti. Matějček se pro svůj detailní výzkum vývoje dětské psychiky stal celosvětově uznávaným odborníkem. Přesto Česko následujících šedesát let děti mladší tří let do ústavů dál umisťovalo a nakonec zůstalo poslední takovou zemí v Evropě. Teď přišla změna: kojenecké ústavy ze zákona přestaly existovat. Na cestě ke zlepšení péče o ohrožené děti je to dlouho očekávaný, ale zdaleka ne poslední potřebný krok.

Zákaz rozhýbe změny

O tom, zda zakázat umisťování nejmenších dětí do ústavů, se v Česku debatovalo roky. Na škodlivost praxe upozorňovaly mezinárodní instituce od OSN po Evropský výbor pro sociální práva, a také odborníci, kteří dodávali, že ústavní péče nejenže nesvědčí dětem, ale navíc stojí daňové poplatníky podstatně víc než péče pěstounů: zatímco roční náklady na jedno dítě v kojeneckém ústavu činily podle statistik milion korun, v rodině pěstounů na přechodnou dobu jde zhruba o 630 tisíc.

Některé kraje, třeba Zlínský nebo Pardubický, na změnu zákona nečekaly a kojenecké ústavy začaly už před časem rušit samy. Pomohlo jim k tomu například to, že vedle dlouhodobých pěstounů, kteří o svěřené dítě mohou pečovat až do jeho plnoletosti, začal stát v roce 2013 finančně podporovat také pěstounskou péči na přechodnou dobu. Přechodní pěstouni mají fungovat jako přestupní stanice pro ohrožené děti, u nichž se rozhoduje, zda se vrátí ke svým rodičům, nebo bude potřeba jim najít jinou formu péče. Dřív by nejmenší děti toto období strávily právě v kojeneckém ústavu, díky přechodným pěstounům ho stále více z nich mohlo přečkat v rodinném prostředí.