Po stopách divoké kočky, neviditelné české šelmy

Michal Bojda se šelmami zabývá půl života, a divokou kočku viděl jen dvakrát v životě. Jednou v Rumunsku, v mokřadech a rákosí daleké delty Dunaje, podruhé na palouku asi padesát metrů za posledním domem vesnice Zbora. Tady v kopcích na slovenské straně Javorníků, pár kilometrů od českých hranic, se divokým kočkám daří. Lesy nad vesnicí se jich právě teď prý prohání patnáct. Možná víc. Možná se tu usídlily teprve před pár lety, ale možná odsud nikdy úplně nezmizely. Možná, že právě odsud přicházejí kočky, které zachycují fotopasti na českém území. Ale možná, že divoké kočky si poklidně a dlouhá léta žijí i na české straně kopců, jenom to prostě nevíme. „Já si vlastně nejsem jistý, jestli to tehdy opravdu byla divoká,“ říká pobaveně Michal Bojda, zoolog z Hnutí Duha, když jde nad Zborou a sníh mu křupe pod nohama, „ale myslím, že ano. O kočkách toho lidé zatím zjistili málo. Vlastně skoro nic, kromě toho, že tu s námi jsou.“

Nezajímáte mě

Chůze s přírodovědcem zasněženým lesem je podobný zážitek jako držet v ruce cizojazyčnou knihu a najednou jí zázrakem začít rozumět. Všechny otisky, čáry a stopy začnou dávat smysl. „Tohle je jelení moč, tady běžela liška, tady se asi žluna snažila rozrýt mraveniště pod sněhem. Dost marná snaha, ale vidíte, tady je ve sněhu ještě otisk křídla,“ komentuje Bojda, co vidí. „Tohle jsou stopy vlka, běžel tu včera v noci, a tady zase běžela nějaká kočičí potrava,“ ukazuje na malinké stopičky myši. Nakonec narazí na to, co dnes hledá. „Podle velikosti tlap by to mohla být divoká, ne nějaký zaběhnutý mourek z vesnice,“ odhaduje. S pomocí metru změří délku kroku, vychází na šedesát centimetrů, a je rozhodnuto. V zarostlé a sněhem zapadané dolince tu nechala své stopy jedna ze zdejších divokých koček.

Divoké kočky jsou sice se svými šesti kilogramy větší a těžší než ty domácí, ale pro laika (a někdy i pro odborníka) je to nepatrný rozdíl. Liší se vzorem na kožichu, chundelatějším ocasem – a pak už jen okem nezpozorovatelnou genetikou. Michala Bojdu by nalezené stopy nechaly ještě před čtyřmi roky chladným. Nevěděl, že tu divoké kočky žijí, a pokládal by to za stopu přerostlého domácího exempláře. Zájem přírodovědců přilákaly před třemi roky snímky z fotopastí nastražených na vlky a rysy. Kromě těchto velkých šelem se na nich objevovaly i nezvykle vypadající kočky. Badatelům rychle secvaklo, že zachycení tvorové odpovídají popisu málo známého dravce, a tak začal jejich výzkum a sledování. Vlastně náhodou.

Divoké kočky jsou běžné na Balkáně, v jižní Evropě, v Maďarsku a v Karpatech. Žijí i v rakouských Alpách, ale jen zřídka – západoslovenská řeka Váh se dlouho považovala za západní hranici jejich výskytu. V tom se vědci pletli, Javorníky i vedlejší Bílé Karpaty jsou za řekou. Je tedy možné, že kočka divoká žije na mnohem větším prostoru. Po třech letech shromažďování dat na česko-slovenském pomezí neztratila divoká kočka v lidských očích nic ze své tajemnosti, nenápadnosti a v jistém smyslu i zábavnosti – žije odjakživa pod nosem obyvatelů vesnic i vědců, a o jejím životě se pořád můžeme jen dohadovat. Loví po celý den, nebo jen za soumraku a úsvitu? Asi to druhé, ale jisté to není. Když neloví, odpočívá většinu dne v doupěti, nebo usazená ve větvích, nebo se toulá krajem a nachodí u toho dlouhé kilometry? Těžko říct, částečné doklady máme pro oboje.

Tohle tajemství má jednoduché vysvětlení. Vidět divokou kočku je vzácnost. Na mrštnou, vcelku drobnou a dobře maskovanou šelmu je nutné čekat na pečlivě vybraném místě třeba tři dny, pak je jistá šance, že se ukáže. Nenechává po sobě mršiny jelenů a srn jako vlci a rysi, žere hlavně malé hlodavce. Uloví i zajíce a silná divoká kočka dokáže vzácně uchvátit neduživou srnku, slepice nebo jehňata ji ale nezajímají. Je extrémně plachá, lidským obydlím a obsahu jejich kurníků a salaší se vyhýbá. A když už ji někdo v lese nebo za vesnicí zahlédne, zpravidla mávne rukou a považuje ji za odvážného domácího mazlíčka.