Pivo místo skanzenu. Spolek Dubáci vrací život do roubenek pod Ještědem

Mohla to být jen vzpomínka na dospívání, v niž se promění většina školních výletů, pokud by se vydali do skautského srubu, jak si plánovali. Ale Jan Havelka z pražského gymnázia se spolužáky nakonec ustoupili výpravě na Českodubsko, při které se vydali podívat na rozpadlé roubenky. Iniciační moment byl pak dokonán, když přes zákaz do jedné z chalup vstoupili.

„Přišel totiž takový okamžik,“ popisuje vystudovaný historik Havelka, jak se mu v hlavě začaly promítat detaily života v roubence. Jak se v ní asi žilo, bez vody, ve stráni vzdálené centru vesnice. Myšlenky na roubenku v dobách, kdy byly ještě plné života, mu nedávaly spát do té míry, že se ještě tentýž rok o prázdninách vrátil a měsíc se po okolí vyptával na místní historii a zjistil, kde vedla protektorátní hranice, že v regionu působil uznávaný léčitel nebo že ona roubenka patřila legionáři, který sloužil v Itálii, po druhé světové válce se dal ke komunistům a pak se s nimi zase rozkmotřil.

Místní historie a genius loci mu nedaly spát ani po měsíci prázdninového bádání – a nedávají mu vlastně spát dosud, kdy se po studiích místo pravidelného dojíždění z Prahy nakonec stala z Trávníčku na Českodubsku v roce 2018 i adresa jeho trvalého bydliště. To už zde postupně založil spolek Dubáci, jednu z roubenek si pořídil, opravil ji a zprovoznil také pivovar, který ho teď živí. V tom všem se totiž mísí vize, kterou si vytyčili: vrátit místu společenský život a současně znovu vdechnout život stavbám, jež dlouhé roky chátraly.

Šli jsme k lesu – a bylo

Návštěvník se kouzlu kraje těžko ubrání. Zvlášť když atmosféru kromě sněhu dokreslují mlha a slunce. Oblast není cenná jen pro místní nebo pro očarované návštěvníky. Trávníček je součástí obce Bílá, šířeji pak právě oblasti kolem Českého Dubu a ještě šířeji Podještědí. Literatura o něm píše jako o cenném místě lidové architektury.

„O svébytném charakteru Českodubska se může přesvědčit každý vnímavý návštěvník, ať už sem přichází za přírodními krásami, historickými památkami, za půvaby lidového stavitelství či za stopami příběhů, jimiž tento kraj proslavili spisovatelka Karolina Světlá i místní kronikáři a písmáci,“ píše architekt Svatopluk Technik v knize o zdejší lidové architektuře s tím, že právě Trávníček je jejím typickým představitelem.

Jejímu kouzlu kupodivu neubírají ani podivné výtvory, které tu zanechala druhá polovina 20. století. Například starobylá stodola přetvořená betonem v garáž nebo prasečák a bytovka z osmdesátých let umístěné mezi dvě roubenky. Lidé přestávali hospodařit, na život s dojížděním za prací a zvyšujícím se komfortem nebyly stavby z trámů uzpůsobené. A tak vedle nich vyrostly nové byty a roubenky chátraly.

Na venkově většinou nejde o „velké“ památky, které by turista našel v bedekru, ale spíše o celkovou podobu a ráz, bez nichž ztrácí svou tvář. Její součástí je i lidová architektura – a v případě Českodubska jsou to právě roubenky. Už před sto lety je lidé pro další generace systematicky mapovali pomocí fotografií nebo kreseb. Tradice se v nich uchovává jak zevnějškem, tak řemeslnými technikami. S moderní poptávkou logicky upadají, ale o to cennější je, když se uchovají či obnoví.

Původní záměr Havelky byl ambiciózní: všechna (polo)rozbouraná stavení dát zase dohromady a vytvořit v Trávníčku svého druhu skanzen. To už založil spolek zvaný Dubáci, který měl naplňovat jím zamyšlenou ideu „pozvednout Českodubsko“. „Začátky byly hodně naivní a nevěděli jsme nic,“ vzpomíná Havelka na rok 2012.

Spolek utvořil s Petrem a Alenou Pivoňkovými, dalšími Pražáky, kteří se v té době na Českodubsku taktéž pomalu usazovali. I je přilákalo tamní kouzlo. Pracují jako designéři pro nábytkovou společnost a uvědomili si, že na odpočinek při vytížené práci v reklamě není čas. Vyprávějí například, jak měli lístky do divadla, ale půl hodiny před začátkem představení se museli otočit a vyřídit zakázku na další den. „Zjistili jsme, že si odpočineme jen tím, že se s prací přesuneme jinam,“ vypráví Alena.

Lov začali v jižních Čechách, odkud pochází Petr. Chtěli stavení, o které se nebudou muset příliš starat. Nic vhodného ale nenašli. „Petr ještě hledal na nějakém serveru a ráno mi říká, že našel hrozně pěknou roubenku, ovšem v severních Čechách,“ popisuje Alena. Při prohlídce zjistili, že oproti inzerátu chatě chybí voda nebo topení. Od pohodlného útočiště s nízkými nároky na údržbu hodně vzdálené podmínky.

„Ale šli jsme se projít k lesu – a jak jsme od něj tu vesnici viděli, zamilovali jsme se na první pohled a řekli si, že ztížené podmínky nevadí a že si všechno doděláme,“ vzpomíná. Od té chvíle se jejich život překlopil do českodubského regionu, konkrétně do obce Sobákov, z kterého je to do Trávníčku nedaleko; pracují na dálku a v Praze se jen občas otočí na schůzku. Dohromady s Havelkou teď tvoří trojici, která spolek táhne. A výčet aktivit čítajících opravy zdejších staveb a kulturní akce se za jedenáct let fungování rozrostl do úctyhodné délky i šířky.