Opatrnou izraelskou politiku vůči Rusku a Ukrajině nová vláda měnit nebude

S přelomem roku se v Izraeli obměnila vláda, která v regionu i ve světě vyvolala rozruch a debatu o politickém směřování Izraele v následujících letech. Jedná se totiž o nejpravicovější vládu v historii státu, v jejímž čele stojí jedna z nejkontroverznějších postav izraelské politiky, Benjamin Netanjahu, který se na post premiéra vrátil už popáté. Ten současnou vládu složil mimo jiné ze členů ultra-nacionalistických, náboženských a sionistických stran, což v mnohých vzbudilo obavy ohledně změn, které by mohly nastat v oblasti soudního systému, izraelských menšin nebo v palestinské otázce. Vše zatím ale nasvědčuje tomu, že v jednom bodě zahraniční politiky Izraele ke změnám nedojde, a to konkrétně v otázce izraelského postoje vůči válce na Ukrajině.

Izrael se od počátku ruské invaze na Ukrajinu ocitá v komplikované pozici. Udržuje úzké vazby jak na Rusko, tak i na Ukrajinu, které si nemůže dovolit ohrozit, a tak od února minulého roku volí opatrné kroky a balancuje mezi oběma zeměmi. Izrael proto například hned zkraje války zaslal na Ukrajinu značnou humanitární a zdravotnickou pomoc a přijal již více jak 15 000 ukrajinských uprchlíků, na druhou stranu ale jako jediný západní stát neuvalil na Rusko ekonomické sankce a nenabídl Ukrajině vojenskou asistenci či zbraně. 

Izrael si totiž nemůže moc vybírat. V sázce je ztráta demokratické a prozápadní reputace v případě, že by Ukrajině neposkytl pomoc a ruskou invazi nezkritizoval. Naopak v případě zaslání Ukrajině zbraní, které po Izraeli prezident Zelenský dlouhodobě žádá, by zase došlo k poničení lukrativních ekonomických vztahů s Ruskem a ke zmaření dohody o izraelském ostřelování íránských objektů na jihu Sýrie. Rusko, které má pod kontrolou vzdušný prostor, je nechává proběhnout. Opomíjeným faktorem jsou i židovské komunity v samotném Izraeli i v zahraničí, jejichž roli v opatrném našlapování Izraele nelze ignorovat.

Ruští a ukrajinští židé

Na Ukrajině dnes žije až 400 000 židů, kterým ozbrojený konflikt s Ruskem otřásl životy tak jako ostatním obyvatelům země. Mnozí z nich, kteří se před válkou neidentifikovali primárně jako židé, nyní znovu objevují své kořeny a vrací se k judaismu v náboženském i komunitním smyslu, a nacházejí v něm pocit sounáležitosti i osobní a kolektivní identitu, která jim často napomáhá překonávat hořkou realitu války. To na Ukrajině vedlo k semknutí židovské komunity a k jejímu nárůstu, a to zejména na západě, kam spousta z jejích členů utekla před ozbrojeným konfliktem. Mnoho těchto židů má právo emigrovat do Izraele na základě zákona o návratu, který zaručuje každému člověku a jeho rodině s alespoň jedním židovským prarodičem izraelské občanství. Této možnosti od února 2022 využilo zhruba 5 000 ukrajinských židů, kteří se v Izraeli usadili jako tzv. olim (židovští přistěhovalci do Země zaslíbené, od slova alija - vzestup). Další vlny imigrace se dají v blízké budoucnosti očekávat.

K obdobné situaci dochází i v Rusku. Tamní židovská komunita má strach z možného nárůstu antisemitismu a násilí na menšinách, ke kterému historicky několikrát došlo v souvislosti s krizemi v zemi. Podle několika zdrojů se mnoho židů obává, že by mohli ztratit práci nebo by mohli čelit zatčení kvůli nesouhlasu s ruskou invazí na Ukrajinu. Více jak 20 000 ruských židů již proto od počátku ruské invaze emigrovalo a usadilo se v Izraeli, podobně jako jejich ukrajinští souvěrci. Tato možnost je nyní ovšem v ohrožení kvůli soudnímu procesu mezi ruskou větví Židovské agentury, která migrace zprostředkovává, a Kremlem. Ten od léta hrozí, že agenturu uzavře a tím de facto znemožní emigraci ruských židů do Izraele. Kreml tak vyvíjí tlak na Izrael, který je dle něj stále více proukrajinský, ať už například svou slovní podporou nebo zvažováním zaslání vzdušné obranné techniky. 

Izrael je už tak domovem kolem miliónu ruských a ukrajinských židů, jejichž většina přišla do Izraele v devadesátých letech po rozpadu Sovětského svazu. Podle izraelských průzkumů většina původem ruských Izraelců a jejich potomků se dnes vyjadřuje výrazně proti ruské agresi a se svými spoluobčany ukrajinského původu projevují podporu Ukrajině. Mnoho z nich se i několikrát podílelo na protestech před Knesetem, izraelským parlamentem, kde se dožadovali toho, aby se Izrael aktivněji zapojil do konfliktu. Situaci dále komplikuje fakt, že většina těchto Izraelců dodnes udržuje úzké vazby se svou někdejší domovinou, jelikož stále mají v Rusku a na Ukrajině příbuzné. Kdyby Izrael začal zásobovat Ukrajinu zbraněmi a ve válce se jí tak naklonil, mnohým z nich by vztahy s rodinami v Rusku mohl výrazně poničit, ne-li kompletně zpřetrhat. 

Současná vláda si všechna tato rizika uvědomuje stejně dobře, jako ta minulá, a ideologicky nemá na inkluzi zahraničních židů do Izraele odlišný názor. Lze tedy očekávat, že Izrael bude s humanitární a zdravotnickou pomocí Ukrajině pokračovat, ale bude i nadále taktický a opatrný, aby zabránil zmaření rodinných vztahů mezi domovinou a diasporou, a aby Židovská agentura v Rusku mohla dále zprostředkovávat migraci židů do Izraele. 

Ambivalentní zprávy z Knesetu

Poutavý předvolební výrok Benjamina Netanjahua o tom, že by v případě znovuzvolení do čela Knesetu zvážil dodání zbraní prezidentu Zelenskému a naklonil by se tak Ukrajině, je nyní zastíněn perspektivou nové hard-line politiky Izraele. Zatímco izraelská bezpečnostní strategie a zahraniční politika obvykle zůstávají neměnné bez ohledu na to, kdo je v čele státu, nový ministr zahraničí Eli Cohen (ze strany Likud, stejně jako Netanjahu) uvedl, že současná vláda bude o rusko-ukrajinské válce “mluvit méně”. Naznačil tak, že se Izrael bude stranit oficiálních stanovisek ke konfliktu a že toto nebude dominantním tématem v Knesetu. Vedle toho se šíří spekulace, že nová vláda bude ještě více nakloněná strategickým vazbám na Rusko, zatímco její předchůdce – byť svou pomocí Ukrajině skoupý – s Ukrajinou alespoň ideologicky sympatizoval.  

Na druhou stranu se ale letos v lednu objevily zprávy o tom, že by Izrael mohl chytře obejít ona omezení týkající se vojenské pomoci Ukrajině, kterou si kvůli ruskému tlaku nemůže dovolit poskytnout. Spojené státy mají na území Izraele od osmdesátých let uskladněné značné množství munice a vojenského vybavení, které Izrael může využít v případě, že by na něj bylo zaútočeno. Doposud těchto rezerv využil dvakrát, a to během konfliktu s Libanonem roku 2006 a s Hamásem v roce 2014. Nyní ovšem americká armáda oznámila, že část těchto rezerv uvolní a pošle Ukrajině k využití v boji proti ruským silám. Pro Izrael je toto dobrá zpráva, jelikož tím částečně uspokojí ukrajinskou poptávku po izraelské vojenské pomoci, a zároveň bude moct doplnit ony zásoby o modernější munici PGM. 

To ovšem není jediná změna, která by mohla s novou vládou přijít. Fakt, že je Netanjahu zpátky na scéně, by mohl přinést nový úhel pohledu. Netanjahu dříve udržoval úzké osobní vazby na Putina a tito dva státníci se navzájem označili za přátele. Ruskou invazi sice Netanjahu zkritizoval a požádal Putina, aby své kroky přehodnotil, ale jejich dřívější přátelský vztah by nyní mohl představovat možnost pro vyjednávání. Objevují se proto názory, že je dokonce žádoucí, aby Izrael nadále udržoval nekonfliktní vztah s Ruskem, jelikož by tak Izrael mohl přispět k potenciálním mírovým jednáním mezi Ruskem a Ukrajinou, nebo se pokusit zmírnit některé ruské vojenské kroky, a to právě skrze současného staronového premiéra. 

I s těmito novinkami a prohlášeními, které často nasvědčují o protichůdných postojích nové vlády, je ovšem nejpravděpodobnější, že se izraelské stanovisko vůči válce na Ukrajině bude měnit minimálně. Rusko stále udržuje v Sýrii vojenskou přítomnost, na kterou je Izrael odkázaný, a podobně je závislý i na značně výnosných obchodech s Ruskem. V neposlední řadě zde ale hrají podstatnou roli často opomíjené židovské komunity v Rusku a na Ukrajině, ze kterých by se při zmaření rusko-izraelských vztahů mohly stát prakticky ruští rukojmí. Zmíněné výroky ministra zahraničí, plány na přesun amerických zbraní nebo možné využití Netanjahua k vyjednávání s Ruskem jsou pouze kosmetické úpravy stejné zahraniční politiky vůči konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem, kterou zaujímala i minulá vláda, a to tiše našlapovat a zůstat sedět na obou židlích.

Anna Filipi je analytička českého think-tanku Asociace pro mezinárodní otázky