Online hádkami si kompenzujeme bezmoc a beznaděj

Proč se lidé projevují tak hrozně, když jsou online. Nad tím se ve svém komentáři pro The New York Times zamýšlí spisovatelka Roxane Gay, autorka pamětí Hunger, ale také editorka sborníku The Selected Works of Audre Lorde. Vychází přitom z vlastní zkušenosti člověka, který se na Twitter připojil před 14 lety, má téměř 845 tisíc sledujících a často se pouští do vypjatých diskuzí. I proto je její pozorování v mnohém pronikavé a originální.

„Začala jsem pociťovat, že míra zapojení do online diskuzí je poháněná beznadějí, kterou lidé cítí, když vezmeme v potaz stav světa a výzvy,  jimž každodenně čelíme. Online prostředí nabízí útěšnou fikci hmatatelného vztahu příčiny a následku – nespravedlnost se tu setkává s okamžitými důsledky. Na Twitteru vládneme jistou malou mírou moci, která může mstít křivdy, trestat darebáky a oslavovat čistotu srdce,“ líčí nejprve s pochopením Gay – ale celé to má odvrácenou stránku.

„Při pouti za tímto simulakrem spravedlnosti jsme však ztratili veškerý smysl pro proporce a měřítko. Chováme stejné pohrdání pro válečného zločince jako pro spisovatele, který si příliš okatě půjčuje detaily ze života někoho jiného,“ dodává Gay a pomáhá si příměrem k Davidovi s Goliášem. Člověk může při pohledu na běh věcí v reálném světě cítit obrovskou porci bezmoci - počínaje klimatickou krizí po směřování politiky, ovšem online jako by najednou šlo sebrat sílu a něco udělat. Současně s tím Gay velmi trefně rozebírá schémata přestřelek, k nímž na sítích dochází, i to, jak časem začne člověk téměř každý kontakt a komunikaci vnímat jako kritiku nebo konflikt.

„Když v některé dny čtu zprávy, mám pocit, jako bych se topila. Myslím, že to tak cítí většina z nás. Alespoň se tedy můžeme ozvat online a doufat, že nás někdo uslyší,“ uzavírá Gay. „Není divu, že hledáme kontrolu a spravedlnost online. Není divu, že se účel online angažovanosti tak zvrhl. Není divu, že některé z nás to tak vyčerpalo.“

Můžeme už konečně přestat mluvit o nutnosti rebrandingu klasické hudby? To ve velmi vtipném a mimořádně trefném newsletteru na Substacku žádá americký hudební kritik a historik Ted Gioia.

Text začíná velkou mírou nedůvěry a ostražitosti vůči samotnému slovu „rebranding“, kdy Gioia zároveň ukazuje několik novinových titulků, které je v souvislosti s vážnou hudbou používají. V tu chvíli se ptá, zda vůbec jde rebrandovat hudební žánr nebo uměleckou disciplínu.

„Jak se rebranduje vážná hudba?“ vznáší jízlivě Gioia otázku a hned si vypomáhá příklady nových a velmi moderně pojatých grafických designů, které si zadávají přední orchestry a koncertní sály. „Připouštím, je to chytré,“ váhá chvíli, ale nenechá se zviklat, protože má za sebou životní období, kdy spouštěl jazzový label v prostředí start-upů v Silicon Valley. Tady se o rebrandingu hodně naučil a vyvozuje z toho několik poučení.

Rebranding obvykle postupují podniky, které jsou v krizi, nebo zcela nekompetentní. Rebranding se obvykle dělá místo jiných a mnohem podstatnějších rozhodnutí, která by měla být učiněna. Skutečná síla značky se skrývá v činech, nikoli v tom, jaké zprávy o sobě šíří. Pokud jsou všechna vnitřní rozhodnutí a akce správné, značka se už o sebe dobře postará sama. O tom je Gioia přesvědčený.

A jak se to týká hudby? „Skutečnou nutností je oživení repertoáru. Oslavovat naše tradice, ale také být zábavný a vytvářet nové vzrušující zážitky. Koncerty musí být méně kožené, je nutné oslovit komunitu a především proniknout do škol. Celá koncertní zkušenost se musí proměnit tak, aby byla napínavější, chytlavější, a především aby inspirovala a měnila životy,“ líčí překotně Gioia a vysvětluje, že tady nové písmo na plakátech nepomůže : „Jediný způsob, jak toho docílit, je to, že se zaměříme na hudbu.“

V praxi to může znamenat i smysluplné propojení nového a starého. „Miluji novou hudbu, ale to neznamená, že se musíme omlouvat za Bacha nebo Mozarta nebo jiná mistrovská díla z minulosti. Hudba není soutěž. To je jedno z nejdůležitějších poučení, které přináší skutečná diverzita. A dokonce i kanoničtí skladatelé z minulosti najednou mají větší váhu, když jsou součástí živoucí praxe, jež rozkvétá v současnosti.“

Na muzeum vyzváněcích melodií upozorňuje zpráva na serveru Dazed. Twitterový účet @ringtonebangers nabízí návrat do časů, kdy telefony nebyly super-computery, ale normálně hloupé přístroje určené pouze k volání.  Ovšem i něco tak banálního jako vyzvánění má své hudební dějiny.

Grande Valse je jednoduchá kompozice, kterou v roce 1902 napsal skladatel Francisco Tárrega, aby ji o mnoho let proslavila Nokia. Odhady tvrdí, že v roce 2009 toto znělo toto vyzvánění po celém světě 20tisíckrát za vteřinu a pomalou kytarovou verzi v roce 2005 vytvořil Brian Eno.

Vyzvánění bývají obvykle inspirovaná dobový trendy a posluchačským vkusem, proto se v melodiích z raných nultých let objevují vlivy trancu, R&B a nu metalu s příměsí hudby k videohrám. „Mnoho z těchto skladatelů se inspirovalo hudbou z videoher a jsem si jistý tím, že mnoho z nich při hraní her vyrůstalo,“ popisuje v článku anonym schovaný za @ringtonebangers, kde denně přibývají dvě nová vyzvánění, často i se jménem autora a datem vydání.