Milánek měl žít šest měsíců. Dnes je to šestiletý mírumilovný obr

Když se otevřela těžká kovová vrata, vyvalil se z nich štiplavý puch a křik desítek tvorů. Trojice mladých lidí si přijela pro „položku“ vydraženou na charitativním turnaji. „Když jsem zjistil, že nabízí jako jednu z cen živé selátko, měl jsem potřebu mu pomoct a přihazoval jsem tak dlouho, dokud jsem nevyhrál,“ popisuje o několik let později Adam, který byl toho večera na turnaji jako dýdžej.

Ve velkochovu už o nich věděli. „Dovnitř nás nepustili a nemohli jsme si selátko ani vybrat. Nejspíš to bylo dobře, protože bych asi nezvládl vybrat jedno zvíře a ostatní tam nechat,“ vypráví Adam. „Selátko vytáhli zaměstnanci ven za ucho. Na těle mělo krvavé šrámy, snažilo se utéct, ale oni ho nepustili.“

Zatímco ostatní selata za vraty čekala za pár měsíců jatka, Adam našel pro to své domov na azylové farmě pro tzv. hospodářská zvířata nedaleko Dobrovítova s příznačným názvem Farma Naděje. Od svých dobrodinců dostalo jméno Milánek.

Z očí do očí

S převozem Adamovi pomohli manželé Lukáš a Míša Vincourovi ze spolku Zvířata nejíme. „Milánek byl jedno z prvních zvířat, která jsme na Farmu Naděje převezli z velkochovu, a proto se mi ten zážitek silně vryl do paměti,“ říká Lukáš, který coby investigativní fotograf pravidelně dokumentuje život zdejších hospodářských zvířat nejen v chovech, ale i na jatkách nebo v transportech.

Očima zajedu k tetování na jeho ruce, na kterém je vyobrazeno prase. Zachytí můj pohled a pousměje se. Tetování zachycuje Milánka. „K prasatům mám silný vztah,“ vysvětluje. „Mají tak lidské oči. Nedokážu se na ně dívat intenzivně jako třeba teď na tebe, když vím, že jedou na jatka. Nemůžu,“ sklopí oči. „Ale přes foťák to zvládnu,“ dodává.

Lukáš fotil už mnoho míst, kde v Česku probíhá existence hospodářských zvířat, a dokáže tak celkem přesně odhadnout, jak mohl vypadat Milánkův život do chvíle, než ho s Míšou a Adamem z velkochovu odvezli. „Milánek byl už starší selátko, mohl mu být tak měsíc a do odvozu na jatka mu zbývalo tak půl roku. V té době byl už ve výkrmu ve společném kotci s ostatními prasátky,“ říká Lukáš.

„Strašně se tam nudí a z té nudy se navzájem napadají, okousávají si ocásky, proto jim lidé po narození vytrhávají zuby. Procházejí také kastrací. Obojí bývá většinou bez umrtvení, ale těžko říct, někteří chovatelé používají anestetikum. Slyšel jsem od jedné zaměstnankyně velkochovu, že na umrtvující přípravek dostávají dotace, ale že ho většinou vyhazují nepoužitý, protože jeho aplikace je zdržuje při práci,“ popisuje Lukáš.

V podobných podmínkách vyrůstalo v roce 2022 podle Českého statistického úřadu 1,5 milionu prasat, z nichž se slovy úřadu „vyrobilo 217 008 tun vepřového masa“. „Když u společného kotce stojíš, všude okolo slyšíš jejich překřikování a rachot řetězu.“ Řetězu? divím se. „Podle zákona musí mít prasata hračku, takže mají v kotci natažený jeden řetěz, se kterým si mohou hrát. Ale říkat tomu ‚hraní‘ je hodně přehnané. Ve velkochovu se prasata nemohou skoro ani pohybovat, natož si hrát nebo se jinak zaměstnat,“ popisuje Lukáš život tvorů, kteří podle řady studií v přirozeném stavu překypují zvědavostí i radostí z učení a umí používat nejen nástroje, jako je kůra k hrabání, ale i joystick při hraní videoher.