Woody Allen to vidí jasně: Měl jsem smůlu na šílené ženy

Hodnotit novou knihu režiséra Woody Allena Apropos of Nothing (Beze smyslu) se stalo pro mnohé americké recenzenty zadáním, které by nepřáli ani největšímu nepříteli. „Nabídnout se k recenzování se v našem morálními klimatu rovná dobrovolné účasti v olympijském týmu v disciplíně chytání oštěpů,“ nechal se slyšet kritik deníku New York Times. Čímž odkazoval k faktu, že Allen vášnivě rozděluje americkou společnost.

Na křídlech hnutí #MeToo, jež inspiruje ženy, aby mluvily o zkušenostech se sexuálním obtěžováním a násilím, totiž vrátila před šesti lety adoptivní Allenova dcera Dylan do veřejného prostoru obvinění, že ji v sedmi letech zneužil. Dylan je dnes třicet čtyři a obvinění poprvé padlo na začátku 90. let. Záležitost byla vyšetřovaná. Allen nebyl z ničeho obviněn. Jeho verze je, že dívku navedla její matka a tehdejší partnerka Mia Farrow, aby se mu pomstila za jeho vztah s její další adoptivní dcerou a Allenovou současnou manželkou Soon-Yi.

Nemalá část filmového světa i veřejnosti nicméně v Allenovi vidí pedofila a jednoho z privilegovaných mužů v zábavním průmyslu, kterým doposud všechno procházelo a kteří se podíleli na vytváření sexistické kultury. Herci a herečky, kteří dříve považovali za čest hrát v Allenových filmech, se od něj distancují. Přišel o lukrativní smlouvu se společností Amazon. Jeho poslední film Deštivý den v New Yorku nebyl v USA vůbec uvedený (v Česku šel do distribuce v září minulého roku, na začátku června měl zpožděnou premiéru v Británii).

V březnu pak nakladatelství Hachette odmítlo vydat Apropos of Nothing na nátlak protestujících zaměstnanců a Allenova syna, novináře Ronana Farrowa, držitele Pulitzerovy ceny za články, jež pomohly odhalit sexuální predátorství producenta Harveyho Weinsteina. Nakonec kontroverzní kniha vyšla v menším nakladatelství Arcade Publishing, které svůj krok odůvodnilo svobodou slova. Jaká tedy Allenova kniha je? Občas k neuvěření, občas smutná, občas vtipná - a občas by jeden chtěl zapomenout, co vlastně četl.

Smutný a naštvaný sendvič

Allenova kniha má zhruba tři části. V první se věnuje dětství a dospívání v Brooklynu, rodičům, raným vztahům, chození do školy, neúspěšným manželstvím, pronikání do světa stand-upu a newyorské komediální scény a filmovým začátkům, které odstartovaly jeho výjimečnou kariéru a udělaly z něho výsostného amerického auteura. Ve třetí pak rekapituluje pozdější část své kariéry, vrací se ke spolupráci s Miou Farrow, která začala v roce 1982 filmem Sex noci svatojánské. Píše o manželství se Soon-Yi i pohledu na život a společnost.

A mezi ně je vklíněná část, která by se dala nazvat „Šílená Mia a její pomsta“. V ní stránku za stránkou nekonečně rozebírá a popisuje vztah s herečkou, románek se Soon-Yi i obvinění ze zneužití sedmileté Dylan. Zhruba ve třetině Allen zažertuje, že si snad čtenář/ka knihu nekoupil/a zrovna kvůli „tomuhle“. Je přitom jasné, že zrovna kvůli „tomuhle“ vznikla.

„Je mi 84. Můj život je skoro za polovinou,“ píše Allen s typickým suchým, provokativním humorem ke konci: „Protože nevěřím na život po životě, nevidím žádný rozdíl mezi tím, jestli si mě lidé budou pamatovat jako filmového režiséra, jako pedofila nebo vůbec. Chci jen, aby byl můj popel rozprášen poblíž lékárny.“ Kniha ale ukazuje, že zase tak jedno mu to není. Dal si práci a sepsal vlastní obhajobu, která má podobu brutální obžaloby bývalé partnerky, s níž strávil dekádu života a svého času představovali snový pár. Ten se ale dávno rozplynul a aktuálně zhmotnil v pasáž, z níž se čtenář vynoří nepříjemně ulepený. Kromě nového pohledu na uvažování Woody Allena je tak kniha i potvrzením, že do toho, co se stalo nebo nestalo, nevidí nikdo jiný než přímí účastníci - a čtení jejich verzí žádné „prozření“ nepřinese.

Jestliže Allen zamýšlel Apropos of Nothing jako vlastní obhajobu a vysvětlení světu, že je nevinný, pak ovšem volí zvláštní cestu. Na celé knize je totiž možná nejvíc zarážející, jak píše o ženách. Dalo by se čekat, že muž v jeho situaci bude mít víc soudnosti či sebereflexe a nebude o herečkách a manželkách psát vytrvale hlavně jako o sexuálních objektech a „jednohubkách“. Christina Ricci, kterou obsadil do komedie Cokoliv byla „vydatně sexuálně žádoucí“.

Když potkal devatenáctiletou Scarlett Johansson, „musel se prodírat skrz feromony“, protože byla nejen krásná a talentovaná, ale i „sexuálně radioaktivní“ a „slintal“ by nad ní. Také Penelope Cruz je talentovaná, ale i jedna z „nejvíce sexy žen na zemi“. Svěřuje se, že měl „aférky s holkama z prostřední dvojstrany Playboye“, ale nikdy je nesbalil během návštěvy vyhlášeného sídla majitele časopisu Hugha Heffnera. Atraktivní ženy vplétá do svého příběhu a ty v jeho očích neatraktivní odsouvá na okraj – včetně vlastní matky, která „vypadala jako Groucho Marx“ a „Oidipův komplex se na ni nevztahoval“.

Jedna z mála žen, o níž píše láskyplně a vřele, je jeho ex-manželka, herečka Louise Lasser. S ní byl ženatý čtyři roky na konci šedesátých let. Sice ho trápila k smrti svými neurózami, ale byla výjimečná. Vzápětí nicméně znovu zjišťujeme víc, než je nutné, o sexuálních eskapádách v temné uličce za restaurací, kam ho náruživá manželka jednou zatáhla. Jakoby Allenovi chyběl filtr. Nedochází mu, jak to zní, když popíše, že byl na začátku svého vztahu se Soon-Yi, která byla v podstatě jeho nevlastní dcerou, sexuálně „zralý na utržení“, protože byl frustrovaný nulovým milostným životem s její matkou Miou Farrow.

A když píše o Soon-Yi nyní, složí jí následující kompliment: „Soon-Yi je mnohem praktičtější. Já bych například nepřežil ani týden v koncentračním táboře bez houbičky na čištění pleti. Zatímco jí by po dvou dnech nosilo gestapo snídani do postele.“ Sám v tom má jasno – nikdy se v tomto ohledu nepral s žádným morálním dilematem. „Srdce chce, co srdce chce,“ řekl před lety časopisu Time. Ostatně v knize dlouholetý vztah s Farrow prezentuje coby jakýsi externí úvazek chlápka, který náhodou žil naproti přes Central Park od jejího domu a její rozvětvené rodiny sestávající z vlastních i adoptovaných dětí.

Prokletí šílených žen

Allen tak působí jako muž z jiného světa, kterého minul čas a společenský vývoj. A který trvá na tom, že jsou stále 60. léta a sexismus je svaté právo. „Vždycky šlo narazit na Beatles a v sobotu ráno zabrousit na Kings Road a sbalit ty nejlepší roštěnky v minisukních,“ vzpomíná třeba na natáčení v Londýně. Je ale také dost dobře možné, že s radostí provokuje, aby dal najevo, že se odmítá zříct své „svobody“ – včetně svobody komentovat proporce žen a jejich postelový potenciál.

Takový postoj může jistě rezonovat u určité části publika, která podobně jako on považuje #MeToo za hnutí fanatiček. Zároveň si svoje právo vykoupil tím, že během kariéry zaměstnal plno žen ve štábech i před kamerou a několika hereček dovedl k Oscarům. „Na chlápka, kterému #MeToo několikrát pořádně zatopilo, není takové skóre s opačným pohlavím vůbec špatné,“ upozorňuje. Dodává, že s mnoha ex-partnerkami je dodnes nejlepší kamarád, přestože některé (tedy většina) byly šílené.

Ženské šílenství známé odborně také jako „bláznivé ženské“ má v knize výsadní postavení. Allen měl na šílené ženy prostě smůlu. Jednoduše se mu „děly“. Takhle se mu přihodila i Mia Farrow a vše, co následovalo - a co s odstupem, trpělivostí a rezignací snáší doteď. Žil v přesvědčení, že chodí s „krásnou filmovou hvězdou, která nemohla být milejší, hodnější a pozornější k jeho potřebám“. Ale vyklubalo se z ní manipulativní, pomstychtivé, emocionálně nestálé monstrum.

Velký prostor věnuje „varovným signálům“ - od nepřirozené a „zvrhlé“ blízkosti Mii a jejího syna Fletchera (spali spolu v jedné posteli) po fakt, že Mia vyrůstala v rodině, jejíž členové trpěli psychickými poruchami, páchali sebevraždy a propadali alkoholu. Vyjmenovává jeden „důkaz“ za druhým, proč ona je šílená a on je oběť. Farrow je pokrytecká  i promiskuitní - „možná spala se soudcem, který rozhodoval ve věci Dylan, sice tomu nevěřím, ale já jsem těchto věcech naivní“. „Miu bavilo adoptovat, milovala vzrušení, jako když si koupíte novou hračku,“ píše - „ale nerada děti vychovávala a nestarala se o ně“. Není podle něj náhodou, že její dítě spáchalo sebevraždu, jiné bila a zanedbávala.

Jedno přísloví praví, že na „tango musí být dva“ – jenže Allen nikdy v ničem neměl žádnou vinu, všechno se mu prostě jen stávalo a on s tím nemohl nic dělat. Jediné Allenovo selhání je jeho neschopnost vidět „varovné signály“. Měl si jich víc všímat a vzít nohy na ramena. „Vím, co si myslíte. Co jsem to byl za vemeno. Proč jsem z toho nevycouval, nepředstíral vlastní smrt a nezačal jinde v situaci méně emocionálně výbušné? Nemám na to odpověď. Jen vím, že šarm a modré oči mají své kouzlo.“

Nic k tomu nemám

Hodně se dozvíme o tom, jaké ženy se Allenovi líbí, co si myslí o své bývalé partnerce a  jak vidí sám sebe – kromě oběti i jako „nevzdělaného imbecila“ s „omezenými kulturními horizonty“, kterému všichni trochu skočili na špek, respektive na kostěné brýle a „papouškování chytlavých filosofických citátů“. O to míň však zjistíme o tom, jak točí, jak uvažuje o svých tématech, jak sám sebe vnímá uvnitř americké kinematografie.

Není přitom vůbec nutné, aby režisér vykládal své filmy – což Allen nikdy nedělal a žádný režisér to dělat nemusí. Nicméně Allen strávil sedm dekád uvnitř nejzajímavějšího audiovizuálního průmyslu na světě a je pozoruhodné, že k tomu nemá co říct. Cinefil či fanoušek jeho díla se dozví maximálně to, že nerad dělá castingy, že první scénu, kterou natočil u Annie Hall (1977), byl výjev s langustami, a že mu na některých filmech pršelo.

Na druhé straně je jeho lhostejnost v téhle věci vlastně příznačná. Allen opakuje, že už léta žije ve své opečovávané dobrovolné luxusní bublině, kdy nikoho a nic nepotřebuje a kromě rodiny, práce a klarinetu ho vlastně nic nezajímá. Recenze na své filmy přestal číst po komedii Láska a smrt z roku 1975. Každý rok napíše scénář, zavolá producentům, aby připravili peníze, natočí film a už se k němu nikdy nevrací. Je dobrý nebo ne? Eh, kdo ví. A stejně, co naděláš. I na Shakespeara se jednou zapomene: „Pochvala neznamená nic. I tak dostanete artritidu (…) Vesmír se rozpíná rychlostí světla - a vy si děláte hlavu z toho, co si o vašem tempu myslí nějaký chlápek?“

Analogicky mu nevadí, že si jeho filmy nikdo nebude pamatovat. Ani to, že se na ně nikdo nedívá a aktuálně se stahují z kurzů na amerických univerzitách. Že nemá žádný zájem na vlastním odkazu, je jedním z leitmotivů pamětí: „Než abych žil v srdcích a myslích veřejnosti, raději budu žít ve svém bytě.“ Jeho postoj může být v lecčems sympatický – vytvořil si vlastní svět, nenechá se rušit ani rozptylovat, je finančně zabezpečený a může si dovolit neměnit se. U Allena však takový postoj prostupuje vším jeho bytím natolik, že to z něj dělá až překvapivě nezajímavého člověka.

Jedno zranitelné místo ale – zdá se – tento profesionální misantrop má: fakt, že se od něj odtahují producenti, což mu narušuje léta zavedenou a fungující tvůrčí rutinu. V nedávném rozhovoru pro Washington Post nevyloučil, že komedie Rifkin’s Festival, která na podzim zahájí přehlídku v San Sebastianu, je možná jeho posledním filmem. A je to i snímek, jenž výstižně shrnuje Allenovu současnou pozici. V Americe je persona non grata bez šance na uvedení do kin, Evropa mu stále fandí a on poptávce pragmaticky přizpůsobuje tvorbu. Rifkin’s Festival obsazený výhradně evropskými herci vypráví příběh manželského páru, který vyrazí na festival do San Sebastianu a jeho život se tu protne s filmovou fantazií.

Občas psaní prosvítí a osvěží Allenův nihilistický a sebeshazující humor - jako ozvěna jeho vlajkových filmů ze sedmdesátých a osmdesátých let. Když je Allen vtipný, připomíná to, v čem byl výjimečný a proč určitý výsek jeho filmografie patří a bude patřit bez ohledu na všechno kolem ke klasice světového filmu. Častěji však jeho vyprávění připomíná staromódní stand-up se zaprášenými anekdotami. A čistě literárně je pak Apropos of Nothing do značné míry lopocení, v němž autor uvyklý pozornosti bez ohledu na to, co a jak říká, zaznamenává svůj život stylem „kde jsem to skončil“ - „odbočka k odbočce“ - „dostanu se k tomu, ale nejdřív tohle“.

Ve finiši pak věnuje největší prostor vyjmenovávání vlastních úspěchů (od večeře v Bílém domě po hraní baseballu v první lize) a chválení lidí, kteří při něm stáli, které má rád a považuje za zajímavé. Předtím už vypočítal, kdo ho obdivoval a kdo mu pomohl v kariéře. Jakoby chtěl dát najevo, že není ve své aktuální situaci párii tak osamocený, jak by se mohlo z mediálního obrazu zdát. Jedním dechem však dodává, že ať napíše cokoliv, nepřesvědčí ty, kdo už na něj mají jasný názor. Jak napsal u filmu Alice (1990), jednoho z posledních s Miou Farrow: „Pokud mě máte rádi jako člověka, pak vás bude bavit. Pokud ne, pak vám potvrdí, co si o mě myslíte.“