K čemu je dobrá povodeň. Obyvatelé České Vsi si nikdy nebyli bližší

V třípatrové budově hotelu Zlatý Chlum obsazuju poslední volný pokoj. Ráno při snídani je v restauraci hotelu, pojmenovaném po nedalekém vrcholu s výhledem na Jeseníky, narváno, jarní prázdniny a okolní příroda sem v druhém únorovém víkendu přilákaly mnoho českých i polských rodin. Když jsem tu byla před třemi měsíci naposledy, v hotelu bylo ubytováno jen pár dobrovolníků, kteří do obce Česká Ves přijeli pomoci uklízet po povodni. V pokojích jsme nouzově topili přímotopy, protože voda vylitá vloni v září z koryta řeky Bělá zničila kromě kongresového hotelového sálu i kotel, a jíst nebylo co: restaurace nefungovala a zavřeno měly i oba místní obchody nasáklé vodou. To už teď neplatí. 

V porovnání s nedávnou návštěvou by se mohlo zdát, že se svět dostal do pořádku, ale cedulka s kontem sbírky určené na opravy kongresového sálu i omluvné oznámení, že hotelová sauna ani fitness nejsou v provozu, naznačují turistům, že ještě tak docela ne. Hosté přijímají oznámení s pochopením, vědí, kam se přijeli rekreovat: do obce, z níž vloni v září divoká voda učinila jedno z nejpostiženějších míst Česka.

V okolním světě už otřes způsobený televizními záběry zkázy z myslí lidí dávno vyprchal, ale tady na Jesenicku o pozůstatky povodně zakopávají každý den. „A ještě hodně dlouho budeme,“ říká kousek od hotelu mladý muž, když nasedá do auta a vyráží do Jeseníku do práce, „jen už s tím dokážeme líp žít.“