Máma se o mě bojí, ale jsem ochotná padnout za vlast

Hustě prší a teploměr ukazuje jen pár stupňů nad nulou, zhruba dvě stovky mužů a žen v maskáčích jsou ale už od brzkého rána venku. Na rozlehlé louce se plazí v mokré trávě, vestoje i vleže se učí nabíjet útočnou pušku nebo házet granátem. Kalhoty mají promočené, někteří se třesou zimou, pár jedinců toho má viditelně dost. Nahlas si ale nikdo nestěžuje. Všichni přítomní se totiž rozhodli vstoupit do armády a dobře vědí, že právě probíhající základní výcvik představuje vstupenku, bez níž se prostě neobejdou. Vojenskou akademií ve Vyškově, kde úvodní intenzivní šestitýdenní průprava probíhá, musí projít každý budoucí voják, ať už pak směřuje k letectvu nebo do kanceláře.

Z pohledu české armády jde o neustále se opakující rutinu, kdy jeden turnus střídá další, ten aktuální je přesto v něčem výjimečný. Vojíni a vojínky, kteří na začátku března moknou na výcvikovém plácku, totiž oblékají uniformu ve chvíli, kdy se zásadně mění bezpečnostní situace v Evropě. Ruská vojska se na Ukrajině tlačí vpřed, nový americký prezident Donald Trump dává najevo, že napadenou zemi už nechce vojensky dál podporovat, a jisté už není ani to, zda by se USA vůbec postavily na obranu svých spojenců v NATO. Celá Evropa se chystá masivně zbrojit. Prezident Petr Pavel, tedy vrchní velitel českých ozbrojených sil, mluví o tom, že se mění světový řád a Češi by se měli připravovat na to, že se v budoucnu možná budou muset bránit nepříteli. Nejnovější várka armádních nováčků zkrátka nastupuje v situaci, kdy se dramaticky zvyšuje šance, že by skutečně mohli nastoupit do ostrého boje. Kdo jsou lidé, kteří se dnes do armády hlásí a co se jim v těchto dnech honí hlavou?

Druhá rodina

Jednou z budoucích vojaček je Karolína Vacková, devatenáctiletá dívka pocházející z malé vesnice na Vysočině. Ve chvíli, kdy na deštěm zmáčené louce nastupuje do zeleného armádního pick-upu, aby chvíli odpovídala na novinářovy otázky, se celá třese zimou. Navenek však nedává nic najevo. Vedle odhodlání projít výcvikem má totiž ještě další motivaci: vyrovnat se mužům. „Když nějací kluci mají názor, že holka bude zdržovat, tak jim chci ukázat, že budu ještě lepší než oni,“ říká. A součástí tohoto rozhodnutí je nedat na sobě znát fyzické nepohodlí. Ženy jsou v armádě stále v menšině, za posledních třicet let se ale jejich podíl zdvojnásobil na dnešních zhruba 15 procent.

Karolína přiznává, že politickou situaci ve světě teď sleduje jen omezeně. Většinu dne tráví na cvičišti, večer pak v kasárnách studuje vojenskou teorii, a když v noci vyčerpaná uléhá do postele, snaží se spíše zavolat si s rodinou než číst zprávy. Aktuální vývoj v hrubých obrysech zná, přesto by ji prý nejspíš nic nepřimělo vzít své rozhodnutí zpátky. O vstupu do armády sní už od dětství. „Vždycky jsem koukala na filmy o vojácích a představovala si, že jednou budu jako oni. Láká mě dobrodružství a taky se mi líbí, že v armádě člověk najde něco jako druhou rodinu,“ říká sportovně založená dívka milující psy a pohyb venku. Sama přitom nepochází z vojenského prostředí, rodiče pracují v továrně na nábytek, jedna sestra vystudovala překladatelství, druhá je na mateřské. „Naši nám vždycky říkali, že můžeme dělat všecko, co budeme chtít,“ vypráví, „a já jsem hlavně chtěla, aby mě práce bavila.“

Do armádního náborového střediska se vydala hned po maturitě na střední zemědělské škole. Až projde výcvikem, rozhodně prý nechce sedět někde v kanceláři, raději by šla do akce. Jejím snem je dostat se k elitním výsadkářům v Chrudimi, účastnit se mezinárodních cvičení a pak i zahraničních misí. Co by říkala tomu, kdyby náhodou došlo k vyslání evropských vojáků na Ukrajinu? „Napadnout nějakou zemi je vždycky špatně,“ přemýšlí mladá posila české armády. „Jsem ráda, že Česko podporuje Ukrajinu. Byla bych připravená tam jet.“