Kamioňáci už nechtějí řídit. Za frontami u britských benzínek není jen brexit

V Británii se stojí dlouhé fronty u čerpacích stanic, část benzínek v zemi má na pistolích nápis, že není co čepovat. Premiér Boris Johnson nechal narychlo cvičit armádu v řízení benzínových cisteren a Evropa se směje, poněvadž - slovy vítěze německých voleb Olafa Scholze - Británie doplácí na to, že vystoupením z Evropské unie omezila práci dalších Evropanů na území Británie. Což si trochu škodolibě tady na starém kontinentu myslí kde kdo. Jenže ono je to složitější.

Brexit na panice u britských pump svůj podíl rozhodně má. Současný tristní stav napřímo spustila panika mezi běžnými britskými řidiči, kteří začali o víkendu ve velkém skupovat pohonné hmoty. Paniku vyvolala informace podstoupená tisku Asociací silničních nákladních dopravců (RHA), jež se na uzavřeném jednání s představiteli vlády a dodavateli dozvěděla, že situace je napjatá. Asociace dlouhodobě lobbuje za vyšší počet víz pro řidiče ze zahraničí - a z něj vyplývající nižší tlak na zvyšování mezd řidičů domácích. Informace čeřící hladinu médií jí tedy přišla vhod.

V každém případě situace napjatá skutečně byla. Nikoliv však proto, že by se nedostávalo benzínu, jehož má země - slovy premiéra - „hojné zásoby“, ale kvůli akutnímu nedostatku řidičů kamionů a těžkých náklaďáků obecněji. Podobně jako v případě dalšího zboží, jehož se teď v Británii občas nedostává. Po vypuknutí hysterie se napjatá situace změnila v kritickou, takže třeba zdravotnictví začalo naléhat na vládu, aby vymezilo některé čerpací stanice výlučně pro zásobování tohoto nenahraditelného odvětví.

Práce na konci éry

Nedostatek řidičů je opravdu částečně zapříčiněn brexitem, Británii po vystoupení z Evropské unie opustilo podle odhadů RHA 20 tisíc řidičů převážně z východní Evropy. Problém je v tom, že za kanálem La Manche chybí podle zmíněné asociace spíše 100 tisíc řidičů. Část těch evropských navíc neodešla přímo v důsledku brexitu či nových předpisů, ale již dříve kvůli legislativní změně, jíž Johnsonova vláda uzavřela skulinu v zákonech, a v podstatě tak znemožnila kamioňákům fungovat na švarcsystém. Ve chvíli, kdy museli řidiči platit běžné daně a odvody jako zaměstnanci, přestala se jim práce za volantem vyplácet. Alespoň tedy v poměru k životnímu stylu, který kvůli ní podstupují.

Za životní styl označuje svoji práci i britský kamioňák Barry Davis - v reportáži magazínu 1843 spadajícího pod týdeník The Economist, která je dlouhá, ale stojí za přečtení. Nekonečné týdny mimo domov. Zničená záda z nepřirozené polohy za volantem. Ohavné jídlo na odpočívadlech. Rozchody a rozvody způsobené absencí a odcizením, Davies například právě žije se svou sedmou životní partnerkou, s předchozími má šest dětí. Boj o to, jak se dostat večer někde u silnice ke slušné teplé sprše. Rozkládací lůžko za sedadlem.

Něco si představit umíme, ale další detaily čtenáře možná zarazí. Když zmiňovanému muži zemřela jedna z partnerek, byl právě na štaci do Španělsku. Kamión prý nelze na dlouho někde odstavit, někdo by ho ukradl, rozkradl, poškodil. Davis tedy řídil dál a zpytoval práci, svědomí a svou bídnou existenci…

Když během pandemie, která jinak vyprázdnila britské silnice, dostal covid-19, musel ho kvůli karanténě přečkat sám v kabině odstaveného náklaďáku kdesi na odpočívadle. Jídlo mu nosil někdo z místních; prostě se slitoval. Velmi mírně řečeno, bylo mu úzko a byl sám - jako po většinu času. Telefonáty s partnerkou: „To zvládneš, co hrozného by se mohlo stát?“ - „Nevím. Že umřu?“

Tím vším se pak jako stálá basová linka proplétá téma nebezpečí a katastrofy kolegů. Tamtoho zasypaly palety při vykládce, tamten se roztříštil, když si zdřímnul a narazil do mostu. Citace z textu: „Hrůzný obraz zaclonili policisté plastovými stěnami, ale kamioňáci mají ze svých náklaďáků dobrý rozhled a všechno vidí. Detaily si popisovali v přímém přenosu vysílačkami.“

A nejde jen o havárii. Stačí, když něco zanedbáte, přehlédnete, nedodržíte a se svým obřím vozidlem ublížíte někomu jinému. Autor tohoto článku se jistě může zesměšnit. Řidič kamiónu je neustále jednou nohou v kriminále. (Kdo se občas baví u piva s manuálně pracujícími, ví, že tyhle zážitky spojené s rizikem fyzické práce jsou po třetí rundě obzvlášť oblíbeným tématem - poté, co doznělo nadávání na poměry.)

Barry Davis to nedělá zadarmo a dělá to dobrovolně. Nějak se pro tu práci narodil, dělali ji v podstatě všichni chlapi v rodině a on nikdy nezapadal do normální společnosti. Za volantem se cítí svobodný. Ale časy se mění, romantika evropských dálnic se dávno proměnila v ulepenou nervozitu věčných dopravních zácp, cestování je dnes běžné pro každého.

Řidič kamiónu už nevoní dálkami, ale páchne zatuchlými časy. Na silnici zaclání, ničí planetu i vozovku, kabinou mu hřmí chlapácké fláky staré desítky let. Pokud jde o budoucnost, žádnou nemá. Motorům prý odzvonilo. A řidiče nahradí roboti, alespoň tedy Silicon Valley to tvrdí už hodně dlouho. Takže nic, mladí už tohle dělat nebudou. Průměrný věk britského řidiče je padesát pět let a stále roste.

Naše vyhlídky?

Nicméně jak ukazují fronty u čerpacích stanic, lepší budoucnost zatím jaksi není v dohledu a někdo řídit musí. Možná nejsilnějším momentem zmíněné reportáže je okamžik, kdy kamioňák Davis shrne změnu atmosféry do jednoho výstižného obrazu.

Lidé prý už úplně (a nejspíš velmi ochotně) zapomněli, že pod vším tím běžným a pohodlným každodenním životem leží tvrdá infrastruktura, kterou někdo udržuje v chodu. „Stane se, že stojíte před obchodem. Vycházejí z něho lidé, nesou mléko, které jste právě dovezl, ale oni nevidí žádnou souvislost. Přijdou k vám a říkají: Tady nemůžeš parkovat.“

Ale zpátky ke stovce tisíc chybějících řidičů ve Velké Británii. Když na věc pohlédneme jednoduše tak, že pokud nechtějí řídit Britové, oddřou to s radostí Bulhaři, pak si za kanálem La Manche za svou situaci skutečně mohou alespoň částečně sami tím, jak se (ne)připravili na brexit. Mohli si to lépe spočítat.

Mohli nabídnout „Bulharům“ včas výjimky. Mohli jim dát najevo sympatie, byť to asi v zemi, která si právě odhlasovala, že se chce od „cizáků“ odstřihnout, není úplně snadné. Mohli včas připravit podmínky pro nástup místních kamioňáků - v Británii je jich prý teoreticky s potřebnými zkouškami milion, ale nechtějí (překvapivě) provozovat svou živnost.

Ale možná nemohli dělat nic, protože brexit, národovecké nálady, covid nebo nevstřícné předpisy byly beztak spíše poslední kapkou. O kamioňáky je ostatně v tuto chvíli nouze i leckde jinde v Evropě, byť ne do takové míry. Španělsko hlásí dvacetiprocentní podstav, Polsko dvaadvacetiprocentní a Česká republika je na tom podle webu Politico podobně. V Německu chybí 40 - 60 tisíc řidičů kamionů.

Takže ano, Britové ledacos mohli zařídit lépe, ale se strouháním mrkvičky to nemusíme přehánět. Možná nás jenom nakupením nepříznivých okolností nechali nahlédnout do naší vlastní budoucnosti.