Jsou věci horší než smrt

Televizní producentce Tereze Polachové zemřela počátkem října pětaosmdesátiletá babička. Byla těžce nemocná, trpěla demencí a po dlouhé jarní izolaci, kdy byla v pečovatelském domově bez kontaktu s rodinou, výrazně fyzicky i duševně sešla. Přes léto se její stav díky intenzivní péči rodiny podstatně zlepšil, na podzim ovšem kvůli zánětu plic zkolabovala a po převozu do nemocnici lékaři navíc zjistili, že je covid pozitivní.

Bolest ze ztráty přitom výrazně znásobil šok, který vnučka zažila, když začala zařizovat rozloučení. V pohřebním ústavu ji informovali o vládním nařízení, o němž do té doby neměla tušení. Soubor opatření byl zaveden ministerstvem zdravotnictví již na jaře a stanovuje úkony, které je nutné u zemřelých s pozitivním covid testem provést. „Tělo se vkládá do určeného obalu (pytel s krytým zipem ze silnostěnného plastu). (…) Tělo s obalem se vloží do rakve,“ stojí v manuálu. „Standardní a poslední služby jako je česání a mytí se neprovádí. Tělo se neobléká.“

Neosobní tón nařízení ještě zesiluje emoce, jež blízcí zažívají. „Měli jsme pro babičku slavnostní šaty, chtěli jsme ji upravit. A oni nám řekli, že nic z toho nesmíme, že ji pohřbí v pytli z nemocnice,“ popisuje Tereza. „Byla jsem hluboce otřesena, přece to není dýmějový mor, aby s těmi lidmi takto nedůstojně a neeticky zacházeli. A divím se, že se proti tomu za tu dobu nikdo neozval.“

Pravidla se nelíbí ani odborníkům. Česká společnost paliativní medicíny (ČSPM) se chystá vyzvat ministerstvo zdravotnictví, aby pravidla přehodnotilo. „Podle nás to není lékařsky nebo epidemiologicky opodstatněné. Není to nezbytně nutné, aby se s tělem zemřelého zacházelo jako s biologicky nebezpečným materiálem,“ říká Ondřej Sláma, brněnský onkolog a předseda ČSPM. „Světová zdravotnická organizace navíc nedávno vydala prohlášení, že péče o zemřelého je méně riziková, než se předpokládalo, a že za dodržení určitých pravidel by tyto rituální činnosti, které mají ohromný význam, měly být povoleny.“

Ke změně pravidel minulý čtvrtek ve sněmovně vyzval (tehdy ještě ve funkci pevně usazeného) ministra zdravotnictví Romana Prymulu lidovecký poslanec Jan Čižinský. Ministerstvo nicméně zatím na pravidlech nic měnit nehodlá.

Rigidní pravidla pro zacházení s mrtvými, u nichž bylo potvrzeno onemocnění covidem, jsou přitom jen jedním z široké škály aspektů, jež provázejí umírání během pandemie. Ztratit někoho blízkého není snadné nikdy, dnes je ovšem celý proces loučení, pohřbívání i truchlení výrazně náročnější než obvykle. Každá jednotlivost přináší nečekané a nové situace, ambivalenci a stres. „Pandemie proměňuje podobu přirozeného truchlení, které má svůj smysl a má mít ozdravný účinek,“ říká Ruth Šormová, ředitelka organizace Cesta domů  zajišťující širokou škálu služeb spjatých s umíráním včetně hospicových. „Jenže za této situace to tak být nemusí, celý proces zatěžuje pozůstalé mnohem víc, než je obvyklé.“

Dobrá zpráva je, že stejně jako u jiných problémů spojených s pandemií, i tady víme o snahách co nejlépe na mimořádné okolnosti reagovat. A podobně může být krize příležitostí ke změně i ohledně tématu smrti, které je v české společnosti stále velkým tabu. Jak říká Ruth Šormová: „Vlastně se dnes děje to, o co se dlouhodobě snažíme – o lidské konečnosti a smrti více a důkladněji přemýšlíme a mluvíme.“

Hlavně neumřít o samotě

Pandemie zkomplikovala to, co lidé obvykle považují za nejdůležitější i v klidnějších časech: tedy důstojnost odchodu ze světa, možnost rozloučit se s blízkými, neumírat o samotě a v izolaci. V nemocnicích i domovech pro seniory či se speciální péčí (třeba pro pacienty s Alzheimerovou nemocí) však platí zákaz návštěv. Výjimku mají – nebo by měli mít - pacienti v terminálním stádiu.

U některých pacientů ale není jasné, jestli už se v této fázi nacházejí, případně se může stát, že se stav přechodně zlepší a poté zase nečekaně zhorší - což se často děje právě u covidových pacientů. Odborníci navíc upozorňují, že právě v domovech pro seniory, kde nesledují zdravotní stav klientů tak důkladně jako v nemocnicích, mají někdy problém konečnou fázi života rozpoznat a rodinu upozornit.

Historičce Nině zemřela v květnu babička, nikoliv na covid. V pražské nemocnici, kde strávila tři týdny, ani následně v pečovatelském domě provozovaném řádovými sestrami přitom oficiálně nedovolili rodině, aby ji navštívila. „Byl to pocit čirého zoufalství… Až nám nakonec jeden večer bylo dovoleno krátce, přes zákaz a tajně babičku navštívit,“ říká Nina. „Téže noci umřela. Bylo to strašné, ale kdybych se s ní nemohla rozloučit a pomodlit se u ní, celý život bych si to vyčítala.“

Vysilující nejistotu ohledně návštěv v nemocnici zažila v létě také brněnská psycholožka Barbora, jejíž jedenaosmdesátiletá, dlouhodobě nemocná babička náhle doma zkolabovala a v ostravské nemocnici ležela několik dní v kómatu. Tehdy ještě sice neplatil plošný zákaz návštěv, ostravské špitály jej ale v reakci na covidovou krizi v Karviné zavedly.

„Každý den jsem volala do nemocnice, jestli a kdy přesně můžeme za babičkou přijít, protože konkrétní podoba návštěvy závisela na aktuální situaci na oddělení,“ telefonuje z Brna Barbora. „Návštěvy nám sice nemocnice umožnila, ale pokaždé jsme tam šli s pocitem, že to, jestli s umírající babičkou budeme moci alespoň chvíli být, záleží na dobré vůli personálu konkrétní směny.“

Experti upozorňují, že okolnosti umírání v nemocnicích jsou často složité i mimo pandemii - a u některých zařízení jsou přísnější opatření pochopitelná. „Jsou zdravotnická zařízení, která si to nebudou moci dovolit kvůli omezeným personálním kapacitám či kvůli režimu na některých pracovištích,“ říká Martin Loučka, ředitel pražského Centra paliativní péče. „Ne vždy se dá rozloučení zařídit, i když není pandemie.“

Přes citované zkušenosti však odborníci na paliativní péči mluví o převažující vstřícnosti vůči pozůstalým, byť souhrnná data o tom neexistují. „Mám dojem, že celkově jsou v nemocnicích spíše vstřícní,“ říká Ondřej Sláma. „Lékaři a sestry jsou lidé a při všem stresu neztrácejí vědomí toho, že umírání je specifická situace, kde různá pravidla mají druhořadou prioritu.“

Také rodina Terezy z úvodu měla nakonec možnost s babičkou strávit její poslední chvíle. „V nemocnici se zachovali slušně, dovolili nám tam být celé hodiny,“ říká. Lékaři se nebrání možnosti přesunout pacienta domů nebo do hospice – pokud je možné zajistit doma odpovídající péči, což někdy nejde z finančních nebo technických důvodů. „Oproti jaru je také mnoho zařízení lépe připraveno,“ říká Martin Loučka. „Během první vlny přistoupili i v zařízeních, která dbají na přítomnost blízkých, k omezení provozu. To se nyní tolik neděje.“

Posun odborníci vysvětlují tím, že se postupně učíme s virem koexistovat: naučili jsme se používat ochranné pomůcky, dodržovat vzdálenosti, dezinfikovat si ruce. Výrazná změna nastala také ve využívání dálkové komunikace. „Na jaře jsme neměli moc zkušeností s videokonferenčními hovory či telemedicínou, ale naučili jsme se to a teď to můžeme využít k lepší péči,“ říká ředitel Loučka.

Strašáci v ochranných oblecích

Ani uskutečněná návštěva ovšem není snadný zážitek. Lidé těžce nesou podmínky, za nichž se návštěvy mohou konat, tedy jen na krátkou dobu, v omezeném počtu a za použití ochranných prostředků, které zesilují pocit nenormálnosti situace. „K babičce mohli jen dva lidé najednou, takže jsme řešili, kdo z rodiny tam půjde, a každá dvojice na půl hodiny denně, což není moc. Chtěli jsme s ní být dlouhodobě, ale na to nám hlavní ošetřující lékař řekl, že je mu to líto, ale že na to bohužel nejsou vybaveni,“ říká psycholožka Barbora.

Rodiny také řeší, zda je bezpečné, aby – nejen za covid pozitivními – chodili a jezdili starší příbuzní. „Řešili jsme, jestli má za babičkou právě v této době přijet její starší bratr, kterému je pětaosmdesát a bydlí na druhém konci země,“ popisuje Barbora jedno z mnoha dilemat, které babiččina smrt provázela. „Nakonec dorazil, protože pro něj bylo důležitější se s ní rozloučit.“

Pandemické podmínky pochopitelně ještě víc zmáhají umírající, zejména lidi vyššího věku nebo ty, kteří už se hůře orientují, co se kolem nich děje. „Když se na scéně objeví strašáci v ochranných oblecích a respirátorech, je to velmi nepřehledná a nesrozumitelná situace,“ říká Ondřej Sláma. „V tom okamžiku je naopak velmi potřeba intimita a vlídná srozumitelnost.“

Řada lidí tak nakonec právě kvůli potřebě intimity a něhy dbá epidemiologických pokynů v omezené míře nebo vůbec: umírající babičku za ruku chytne bez rukavic, obejme ji, pohladí, mluví s ní bez roušky. A odborníci na paliativní péči jim to do značné míry schvalují. „Je samozřejmě na místě dodržovat nějaká opatření, ale zároveň je nutné myslet na to, že jsou situace, které jsou horší než smrt,“ říká onkolog Sláma.

Ruth Šormová z Cesty domů k tomu říká, že  to nejdůležitější nemusí být sama přítomnost ve chvíli smrti, ale příležitost, aby se umírající a jeho blízcí mohli rozloučit: „V závěru života, pokud k němu nedojde náhle a nečekaně, je dobré mít možnost některé věci uzavřít, pojmenovat, vyjasnit vztahy nebo i praktické záležitosti, něco důležitého povědět, odpustit, poděkovat.“

Ve vnitřním rozporu

Ve strachu a úzkosti ale žijí i lidé, které smrt blízkých nepotkala. Do izolace, které se všichni bojí, se mohou dostat nejen starší lidé v nemocnicích nebo domovech pro seniory, ale také ti, kteří stále žijí doma. Buď proto, že za nimi příbuzní nechodí ze strachu, aby je nenakazili. Nebo kontakt z obavy sami odmítají.

„V tom směru je situace ohromně ambivalentní – na jedné straně mají lidé strach, aby svoje blízké neohrozili, nenakazili, ale zároveň jsou si vědomi, jak je izolace složitá a jak všechny telefony a skypy zkrátka plně nenahradí fyzický kontakt,“ říká šéf České společnosti paliativní medicíny Sláma. „Poměrně hodně lidí tento vnitřní rozpor velmi stresuje.“

Některé rodiny se tak štěpí na debatách, který přístup ke svým starým nebo nemocným členům zvolit. Kombinaci těchto úzkostí zažívá se svými rodiči i Jan, lektor firemního vzdělávání z Prahy: jeho dlouhodobě nemocný tatínek, který stále bydlí ve svém pražském bytě, návštěvy rodiny odmítá, maminku žijící v jedné z poboček sítě zařízení Alzheimer Home neviděl osobně měsíc a půl kvůli zákazu návštěv.

S oběma rodiči si denně volá, ale stres z toho, co nastane v blízké budoucnosti, kontakt na dálku mírní jen velmi vlažně. Maminka byla v izolaci už na jaře a během několika týdnů bez fyzického kontaktu s blízkými lidmi výrazně fyzicky, ale zejména mentálně sešla. „Bojím se, co bude, protože jsem na jaře viděl, jaké dopady izolace má,“ říká Jan. „A děsí mě představa, že zemře sama.“

Pokud úzkost propuká dlouho před okamžikem smrti, platí rovněž, že doznívá dlouho po ní. A jak už zaznělo,  vše ještě zesilují současné podmínky pro pohřby. A nejde jen o aktuálně platné omezení účasti, které vláda minulý týden snížila ze třiceti na deset lidí. Už před tímto stanovením limitů se pozůstalí rozhodovali, jak pohřeb zorganizovat, aby byl důstojným rozloučením se zemřelým člověkem, ale zároveň neohrozili nikoho dalšího.

Toto dilema prožívala i citovaná psycholožka Barbora z Brna: „Řešili jsme, koho pozvat, jestli tím neohrozíme hlavně starší příbuzné a babiččiny kamarádky, někteří ani přijet nechtěli.“ Nakonec to s rodinou vyřešila způsobem, který odborníci doporučují – pohřeb babičky neodbyli v méně lidech ani zcela nezrušili obřad, ale vše odložili. Ani tenhle mezistupeň nicméně není snadný. „Mám rozepsanou řeč, mám připravené šaty, jsem v takovém zvláštním limbu,“ říká.

Nejistota je všude

I když naopak pohřeb v pandemických podmínkách proběhne, zůstává divný pocit z události, která se neodehrála, jak se patří. „Pohřeb nemůže proběhnout v té důležité, rituální a do jisté míry terapeutické formě, jakou má mít. Zůstává tu plno pachuti a frustrace,“ souhlasí Ondřej Sláma.

A konečně koronakrize narušila i čas po pohřbu a vlastně celý proces truchlení – omezuje totiž možnosti, jak se se ztrátou vyrovnat. „Lidé potřebují prožít naplno emoce, rozloučit se, truchlit. Je to důležitý proces, který má mnoho podob a kterým pozůstalí potřebují projít, aby mohli pokračovat dál,“ říká Ruth Šormová z Cesty domů. A má na mysli „nástroje“, které pomáhají: být chvíli o samotě, mít šanci někam odjet, začít znovu chodit do práce a přijít tam na jiné myšlenky, potkat se s jinými lidmi, nechat se utěšit a obejmout od přátel. To vše je v karanténě - s omezeným vycházením a shromažďováním, nutností distančně vzdělávat děti a nutností pracovat doma - ztíženo.

Ztráta blízkého znamená období nejistoty, protože lidé si neumějí představit, jak bude jejich život bez něj vypadat. Obvykle jim pomáhá vědomí, že za nějakou dobu se jejich život vrátí do běžných kolejí. Ani to dnes ale neplatí. „Teď je nejistota všude a vůbec netušíme, co bude,“ říká Šormová a dodává, že mimořádné okolnosti mohou zvýšit počty lidí, kteří se úplně nevyrovnají se smrtí blízkých. Mohou truchlit déle a silněji, mít následně psychické potíže, což může mít dopad na jejich rodinu, vztahy i výkon v práci.

Poznámka: Respondenti si vesměs nepřáli být vzhledem k citlivosti tématu uvedeni celým jménem