Debata o údajném plagiátorství nového šéfa ÚSTR je zástupný problém

Česká totalitní minulost má mnoho temných míst. A zřejmě právě tato místa vyvolávají dodnes vášně a často i nevěcné spory s řadou pokusů o podraz – v posledních dnech se to týká fungování Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Má to svou logiku, aktéři zmíněných temných míst, plných krutosti nebo třeba jen morálních selhání, mají svůj pohled na věc, který minulost hodně relativizuje. Pak jsou tu lidé, jejichž pohled na totalitní minulost je poměrně vstřícný. Jsou přesvědčeni, že doba socialismu měla i své pěkné stránky a myšlenky a když se někdo začne zabývat také komunistickými represemi, mají obavy, že pohled na minulost se omezí jen na ně.

Asi bychom motivace „pohledu na totalitní minulost“ mohli rozvést do dlouhé eseje plné detailů a našli bychom tisíce odstínů. Mnoho těchto odstínů „pohledu na totalitní minulost“ se už čtrnáct let odráží v debatách o tom, jak by měl fungovat ÚSTR. A tyto hádky bohužel často pomíjejí zásadní fakt. Ústav vznikl podle zákona a měl by „zkoumat a připomínat důsledky činnosti zločinných organizací založených na komunistické a nacistické ideologii, které v letech 1938 – 1945 a 1948 – 1989 prosazovaly potlačování lidských práv“.

Měl by se tedy zabývat tím, co mu ukládá zákon. Někteří experti si pod ním představují především studium a odhalování zločinů komunistické strany a její Státní bezpečnosti (StB) a dalších represívních složek. Jiní experti mají za to, že pod důsledky činnosti komunistické strany a StB se vejdou vědecká zkoumání vlastně „všeho možného“, co se v totalitě událo. Jenže zkoumání „všeho možného“ se před vznikem ÚSTR zabývala řada historiků i ústavů a ÚSTR vznikl jako speciální instituce na „zločiny komunismu“. A samozřejmě nacismu.

Zkoumání všeho

Má to i svůj současný rozměr. Řada komunistů, spolupracovníků StB, či dokonce jejích příslušníků se v devadesátých letech stala – zásluhou znalosti prostředí i zákulisí moci a ekonomiky – celkem významnými podnikateli, politiky, právníky, novináři, policisty, členy tajných služeb. V demokracii v devadesátých letech i později používali metody, které se naučili v totalitě: klientelismus, korupci, manipulaci, dezinformace. Už kvůli fungování současné demokracie je tedy dobré znát detailně aktivity zločinných organizací před rokem 1989.

ÚSTR mohl svým bádáním dostat řadu úspěšných lidí s temnou minulostí do úzkých. Hned jeho vznik doprovázely roky trvající hádky a pokračovalo to i po jeho založení v roce 2008. Měnili se šéfové. Nejvyšší orgán ÚSTR - „správní rada“ - je jmenován politiky, ve vedení ÚSTR se tedy ocitali lidé, kteří vyhovovali představám vládnoucích stran. Ty pravicové prosazovaly prozkoumání represí, levicové a populistické se naopak snažily rozmlžit práci ÚSTR na „zkoumání všeho“ a na bádání ve světě represí nezbylo moc místa.

Do tohoto stavu nastoupil 1. května nový šéf ÚSTR Ladislav Kudrna. Příznivec zákonného zkoumání represí, muž, který pracuje v ústavu už čtrnáct let. „O funkci se utkal s předchozím šéfem Zdeňkem Hazdrou a boj byl ostrý. Hazdra konkurenta, který v úvodu do jedné ze svých knih opsal pasáže jiných autorů, obvinil z plagiátorství. Podle správní rady USTR a řady historiků je to nesmysl: sporné pasáže jsou přiznanými citacemi s odkazy.“

Uvozovky v předchozím odstavci proto, že jde o citaci z komentáře, který vyšel v novém Respektu. A vzbudil celkem vášnivé reakce adresované autorovi. Jedna část reagujících textu vytýkala, že použil slovo „opsal“, což prý vyvolává u čtenářů domněnku, že Ladislav Kudrna je plagiátor – a on jím podle nich není. Druhá část naopak vyčítala, že odstavec vzbuzuje dojem, že Ladislav Kudrna není plagiátor – a on jím podle nich je.

Proto si dovolíme v tomto blogu, který dává podstatně větší možnosti ohledně rozměru, popsat situaci. Ladislav Kudrna napsal před dvanácti lety čtyřsetstránkovou knihu Bojovali a umírali v Indočíně. Kniha dostala prestižní cenu Miroslava Ivanova za literaturu faktu. Kudrna v ní sepsal osudy jedenadvaceti Čechoslováků, kteří bojovali na přelomu padesátých let ve válce ve Vietnamu v uniformách Cizinecké legie.

Aby Kudrna uvedl čtenáře knihy do obrazu, sepsal krátký, zhruba osmadvacetistránkový  „exkurz“, o jakou válku vlastně šlo a jakou roli v ní kdo hrál. Výhrady z plagiátorství se týkají jen této části knihy. Kudrna v kapitole použil také pasáže jiných autorů, na konci kapitoly i na konci knihy jsou na všechny patřičné odkazy. Kritici mu vytýkali, že odkazy měly být i v samotném textu kapitoly.

S tímto tvrzením vystoupili tři členové vědecké rady ústavu poté, co na ÚSTR přišel v roce 2020 podle Hazdry anonym, který na údajné Kudrnovo plagiátorství upozorňoval. Jen dodejme, že tato vědecká rada byla Hazdrovým poradním orgánem, jehož členy si sám vybral a jmenoval. Logicky vzato – sdílejí stejný pohled na historii i historiky.

Vzbudit instituci

I s tímto obviněním „na triku“ šel Kudrna proti Hazdrovi, kterému končil mandát, do souboje o post ředitele ÚSTR - a správní rada ho vybrala i se znalostí údajného plagiátorství. Všichni členové nejvyšší instituce jsou přesvědčeni, že o plagiát nešlo, stejně jako řada další prestižních historiků a ctihodných profesorů.

Kudrnova kniha o československých bojovnících Cizinecké legie vzbudila svého času velký ohlas a měla řadu odborných recenzí. Jednu z nich napsal profesor Jan Bečka. Vzhledem k tomu, že jde o starou recenzi, nezatíženou možnými současnými ideologickými pohledy na post šéfa ÚSTR, a také recenzi uznávaného experta, připomeňme si, jak se on díval před dvanácti lety na debatovanou kapitolu knihy.

„Zařazení tohoto exkurzu, byť stručného, je přínosné, neboť umožňuje i čtenáři, který není s problematikou bojů na indočínském válčišti podrobněji obeznámen, lépe proniknout do podstaty konfliktu i jeho širších souvislostí. Autor by měl ovšem omezit využívání internetových zdrojů (zejména Wikipedie, která není vhodným zdrojem informací pro odborně zaměřené práce), respektive od jejich použití zcela upustit a spokojit se s existující odbornou literaturou k tématu, zvláště když je široce dostupná a když s ní autor i pracoval. Rovněž u pasáží, které jsou téměř doslovně převzaty z jiných prací, by bylo vhodné uvést přesnou citaci přímo v poznámce pod čarou, i když se citované publikace samozřejmě objevují v seznamu literatury na konci kapitoly i na konci celé knihy. Celkově však tento nástin představuje čtivý a zároveň ucelený přehled první indočínské války, který zde má nepochybně své opodstatnění a pro zájemce může být vhodným východiskem k dalšímu studiu.“

Ať si čtenář udělá názor sám. Každopádně Ladislav Kudrna napsal sám nebo ve spoluatorství další desítku knih, které se týkají českých pilotů RAF ve druhé světové válce, války ve Vietnamu nebo publikace o československém undergroundu v sedmdesátých a osmdesátých letech. Za svého působení v ÚSTR byl velkým kritikem práce Zdeňka Hazdry a jeho vedení ústavu. Zdaleka nejen jeho přístupu k historii, ale třeba i ekonomických rozhodnutí.

Kudrna říká, že jeho hlavním úkolem je vzbudit umrtvenou instituci. ÚSTR se v posledních letech ztratil z povědomí širší i zasvěcenější veřejnosti. Ztratil se i z mapy hlavního města, protože při rekonstrukci sídla se zjistilo, že bude nutné je de facto znovu postavit a zaměstnanci ústavu pracují rozstrkáni po několika adresách. V podstatě znovu postavit bude nutné podle nového ředitele i ústav, jeho strukturu, zaměření. „Bude to fuška,“ prohlašuje Kudrna.