Budoucnost šoubyznysu. První robotí rapper boduje na TikToku

Musí být umělcem skutečně jenom člověk? Případ rappera jménem FN Meka, který má na TikToku přes devět milionů followerů a přes miliardu zhlédnutí, ukazuje, že to není nezbytná podmínka. FN Meka je totiž první rapper, za nímž stojí umělá inteligence. Přitom už natáčí a vydává skladby, má příjmy ze streamů a vybudoval si slušnou fanouškovskou základnu.

Technicky vzato hlas FN Mekovi propůjčuje člověk, ale tím to končí. Vše ostatní od textů po hudbu je výtvorem umělé inteligence. Pohled do zákulisí tohoto výtvoru, který mnohé naznačuje o budoucnosti šoubyznysu, přináší rozhovor s Anthonym Martinim, manažerem a zakladatelem virtuálního labelu Factory New, jejž pro server MusicBusiness Worldwide pořídil Murray Stassen.

https://www.youtube.com/watch?v=TxrNcbcc8fo&t=1s

Martini v interview poukazuje na to, jak nespolehlivý, neefektivní a nákladný je obvyklý proces hledání nových talentů v rámci hudebního byznysu. Jedná se o velmi nejisté investice do produktů a umělců, kteří se možná neosvědčí, což v tomto případě odpadá. Odpadají i starosti s lidským faktorem. Navíc by technologie mohly umožnit vytvořit adekvátního interpreta pro každé předem definované publikum. Skladby pro FN Meka dnes vznikají na základě analýzy populárních hitů a z nich se odvíjí konstrukce jeho repertoáru.

Názor na budoucnost popu má Martini poměrně jasný a v mnohém vychází ze současného stavu produkce hitů: „Pokud je song dobrý, tak ho lidé budou poslouchat. A fakt, že ho složil robot, ho možná dělá ještě zajímavějším. Nechci být příliš filozofický, ale kdo je to vlastně dnes umělec? Vybavte si ty největší globální hvězdy. Kolik z nich jsou jen nástroje pro komerční aktivity?“

A pokračuje: „Většinu hitů složily týmy lidí, kteří dostali zaplaceno za to, aby udělali hudbu, která se bude prodávat. Myslíme si, že stroje mohou tento proces dělat vlastně efektivněji než lidé. Kolik fanoušků se v reálu setkalo s hvězdami, které zbožňují? Fanouškovství dnes vzniká na základě digitálních obrazů na monitorech, které nám promítají precizně navržený obsah - kdo vlastně s jistotou ví, co je ještě skutečné, a co už ne? Pokud je ten obsah dost dobrý, zajímá vůbec lidi, jak je vytvořen?“

Prosákl takřka do všech aktivit: ať už jsme online nebo zkoumáme mezilidské vztahy a přátelství, rodinu, lásku, věnujeme se aktivismu či wellness. Řeč je o slovníku terapie, který ovládl přemýšlení o nespočtu lidských činností - a v podnětném textu The Rise of Therapy-Speak pro The New Yorker si toho všímá Katy Waldman.

Mluvíme o dynamice vztahů, o nutnosti žít v přítomnosti, žertujeme o mechanismech copingu (přijetí stresu), cítíme se být nevyslyšeni, případně rozdáváme okolí nebo sami sobě diagnózy jako ADHD, OCD a deprese. A tak by šlo pokračovat ještě pár odstavců.

„Možná objem řeči o duševním zdraví narůstá, protože skutečnému duševnímu zdraví se nedaří,“ spekuluje Waldman na základě zprávy, podle níž mezi roky 2017 a 2018 přibylo v Spojených státech 1,5 milionu lidí s duševní nemocí. Zažilo ji 19 procent dospělé populace. A tyto počty v pandemii jenom narůstají.

Ovšem to je jen část celého příběhu. Waldman upozorňuje, jak jazyk psychoanalýzy prosákl do našeho vyjadřování už s popularitou Sigmunda Freuda a vedl k moderní formě zpovědi. A tato promluva citlivá k traumatům se stala ústředním způsobem odhalování pravdy o obtížných zážitcích.

Vyjadřování osvojené během terapeutických sezení přešlo v posledních letech do zcela běžného užívání - a podle Katy Waldman tak dnes ovlivňuje to, co očekáváme od společnosti jako takové: „Zdá se, že terapie pohltila nejen náš jazyk, ale i naši představu o dobrém životě; vytvořila rámec naplnění a vzájemnosti, soucitu a péče, který stále více působí na naši vizi společnosti.“

Jednadvacetiletá studentka Mireia Serret z Barcelony nemá ráda davy ani není fanynka kapely, která minulý víkend v Barceloně vystupovala. Přesto si tuhle akci nechtěla nechat ujít a byla jednou z pěti tisíc návštěvníků na největším koncertě, který se v Evropě od počátku pandemie odehrál.

Koncert se stal součástí iniciativy Festivals for Safe Culture a jednalo se o modelový pokus toho, jak pořádat hudební akci, aniž by tu byla místa k sezení či povinné dodržování vzdáleností. Na programu byla jediná položka – španělská indie-rocková kapela Love of Lesbian, jejíž existence se datuje ještě do doby než Mireia Serret narodila. To jí ale nevadilo: „Pro mě to není o tom, jestli se mi líbí jejich hudba, ale hlavně o tom zase cítit a zažít živou hudbu poblíž tolika jiných lidí.“

Reportáž z Barcelony – nazvanou Testing, One, Two. Fans Flock to an Experimental Indoor Rock Concert - pro The New York Times napsal Raphael Minder a popisuje tu různé nesmělé krůčky mířící k novým možnostem živého hraní, které aktuálně probíhají nejenom v Barceloně, ale i v Nizozemí, Británii nebo Německu.

Na rozdíl od prvního koncertního experimentu pro 500 lidí, který v Barceloně proběhl v prosinci, tentokrát publikum nemá být testováno osm dní po koncertě, ale pouze před jeho konáním. Stejně tak tu není kontrolní skupina lidí, která se akce neúčastní a s níž by se porovnával případný přenos. Všichni účastníci akce, na níž byl povinný respirátor FFP 2, byli sice otestováni předem, ale pokud jde o monitorování možné nákazy, bude se spoléhat na obvyklý záchytný systém. Dáno je to i finančními důvody.

Koncert, který mnozí považují za jistou předzvěst možného návratu k někdejšímu fungování, se však dočkal i kritiky za nezodpovědné počínání. A jeho návštěvníci z řad lékařů v textu uvádějí, že pokud by nebyli již očkování, účast by velmi zvažovali.