Bláznivý plán, jak přišpendlit ledovec velký jako Británie

Okraj grónské ledové čepice vypadal jako pořádná porce polevy přetékající přes nákyp miliardy let starého hnědého kamene. V kabině našeho malého letadla nás bylo pět: dva piloti, vědec, inženýr a já. Až se dostaneme dál na sever, budeme potřebovat ještě jednu sedačku pro hlídku s puškou. Zatím se prý máme při klesání jen dívat z okénka po stopách ledních medvědů. Vzlétli jsme z grónského západního pobřeží a rychle jsme doletěli nad místo, kde zdejší led olizuje oceán. Prvních patnáct kilometrů lední pokrývky vypadá přímo shora jako vrásčitá sloní kůže. Záhyby a vlnky matně září, jako by pod nimi bylo ohromné modré světlo.

Přistáli jsme táhlým pomalým smykem 130 kilometrů ve vnitrozemí. Náš inženýr, dobře stavěný Francouz jménem Nicolas Bayou, trhnutím otevřel dveře a dovnitř kabiny vpadl chlad, který jako by nebyl z téhle planety. Led tu byl hladký jako nikde jinde, květnové slunce se od něj odráželo jako dokonale bílá polární záře. Věděli jsme, že kolem místa přistání nejsou v ledu žádné trhliny. Tohle byla mise NASA. Oblast prozkoumaly družice. Ale člověk odpovědný za bezpečnost nás přesto varoval, že pokud bychom se příliš vzdálili od letadla, mohli bychom „zahučet“ do skryté díry v ledu. Bayou se prohlásil za Neila Armstronga naší výpravy. Rozložil žebřík, opatrně sestoupal po jeho příčkách – a postavil se na pevnou zem.

Během následující hodiny a půl jsme vyvrtali 4,5 metru hlubokou díru do ledu tlustého 1,5 kilometru. Zasunuli jsme do ní dlouhou tyč a nechali ji trčet kolmo vzhůru, na jejím vršku byla solární energií napájená GPS. Naším úkolem pro příštích několik dní bylo udělat totéž ještě čtyřikrát – a narýsovat tak dlouhou čáru, s posledním bodem blízko středu Grónska. Každá z těchto stanic pomůže nakalibrovat satelit v hodnotě 40 miliard korun pojmenovaný NISAR, který NASA vyvinula spolu s indickou vesmírnou agenturou. Až satelit vystartuje z Bengálského zálivu, začne jeho radar sledovat pozemské ledovce; během dní i nocí, dokonce i bouří, pořád. Každých dvanáct hodin vytvoří podrobný obraz skoro celé kryosféry – tedy ledové pokrývky naší planety.

Neustávající pohled je klíčový. Ani ty nejohromnější a zdánlivě nehybné ledové masy nestojí na místě. Ony se hýbou, a s tím, jak se planeta otepluje, jejich pohyb se zrychluje, stejně jako jejich rozpadání. Glaciologové už desítky let varují, že ledovce se z polární ledové pokrývky odlupují a odtávají do oceánů rychlostí, která – jak říkají naše vědecké záznamy – nemá obdobu. A to je vážný problém, zejména když 40 procent lidstva žije v nížinných polohách blízko pobřeží.

Vědci si připadají nevyslyšení a v posledních letech se za zavřenými dveřmi studoven a konferencí začínají přít: neměli bychom zvolit jiný přístup a namísto planých varování zasáhnout a pokusit se ledovcovou pohromu odvrátit? Část vědců si myslí, že bychom se měli pokusit pohyby a tok těch „nejzranitelnějších“ ledovců řídit. Říkají, že s vhodnými technologiemi bychom mohli být schopni je zastavit a „zmrazit“ – nenechat je sklouznout do mořských vod.

Až se probudí Antarktida

Na cestu do Grónska mě pozval Ian Joughin, glaciolog, který vede kryosférický tým satelitu NISAR. Navštívil jsem ho v Centru pro polární studia při Washingtonské univerzitě, abychom probrali detaily mise. Byl březen a v Seattlu byl zrovna vzácně jasný den. Dobře jsme viděli Mount Rainier, nejvíce zaledněný vrchol ve Spojených státech, když pomineme Aljašku. Vznášel se jako bílý přízrak nad horizontem. Joughin mi vysvětlil, že skoro všechen zemský led se nachází ve dvou ledových příkrovech poblíž pólů. I kdybych nějakým fyzikálním zázrakem dokázal všechny horské ledovce nejen ze svahů Rainieru přepravit na jedno místo a tam rozdrtit, výsledná rozloha by byla menší než jedno procento planetárního ledu. Grónský led tvoří 13 procent, zbytek připadá na Antarktidu.

Led se na Zemi objevil možná jen pár stovek milionů let po jejím vzniku. Bylo to v době, kdy planety Saturn a Jupiter ještě nebyly úplně usazeny na svých oběžných drahách. Bloumaly prostorem, přitahovaly ledové komety a některé z nich pak posílaly směrem k vnitřní sluneční soustavě. Část vědců se domnívá, že tisíce těchto vesmírných sněhových koulí se roztříštily o zemský povrch. Led se sice během dopadu vypařil, ale později napršel zpět a zvedl hladinu oceánů. V jistém momentu začalo na pólech mrznout a ze skromných ledových počátků začala tamní přikrývka růst.

Asi před 2,4 miliardy let začaly bakterie hromadně vydechovat kyslík a přeměnily metan v atmosféře na molekuly, které nezadržovaly tolik tepla. Led se začal z pólů šířit všemi směry, možná až k rovníku. Z vesmíru to mohlo vypadat, že se Země postupně zahaluje do modře žilkovaného mramoru. Od té doby led ustupuje a zase znovu dobývá ztracená území – většinou v závislosti na koncentraci skleníkových plynů v atmosféře.

Dějiny kryosféry, jak ji známe dnes, začaly před 180 miliony let. Antarktida – tehdy pokrytá hustým lesem plným kapradin a dinosaurů – se odtrhla od superkontinentu Gondwany a začala pomalu plout na jih. Teprve před asi 20 miliony let se usadila u jižního pólu a od podnebí jižní polokoule ji oddělil oceán. Sníh se poté začal vrstvit a na východě postupně měnit v ledový příkrov. V tu dobu se objevily i první zárodky toho, co se později proměnilo v Západoantarktický ledový příkrov, který rostl pomaleji a byl mnohem méně stabilní. A jak jsou si glaciologové velmi dobře vědomí, chová se tak pořád – a situace se zhoršuje.

Grónský ledový příkrov vznikl mnohem později než antarktický. Když jsem došlápl na jeho rozlehlou bílou planinu, která sahala, kam oko dohlédlo, zdálo se, že je odjakživa součástí planety. Objevil se tu ale teprve před 2,6 milionu let. A stejně jako Západoantarktický ledový příkrov je nestálý. Geolog Jason Briner v roce 2016 analyzoval horniny, které se podařilo vyzvednout zpod tříkilometrové vrstvy ledu v samém srdci Grónska. Ke svému překvapení v nich našel i izotop, který vzniká jen tehdy, když je kámen vystaven radiaci procházející skrz Mléčnou dráhu.

Vědci už dlouho vědí, že Grónský ledový příkrov je na změny klimatu citlivý. Jeho okraje a celá jižní polovina se během teplejších period doby ledové sesuly do moře a roztály. Brinerova analýza naznačuje, že v jistém okamžiku led během posledních milionů let úplně zmizel. Jinak by skály pod ním nemohly být vystaveny elektromagnetickému řádění vesmíru.

Brinerův výzkum je jen malou součástí horečné vědecké snahy přijít na to, jak rychle led na oteplující se planetě roztaje. Horské ledovce už se rychle zmenšují: ledové dlaždice vetknuté do údolí Alp, And či Himálaje se mohou vypařit do konce století. Grónský led je rovněž v bezprostředním ohrožení. Pořád ještě pokrývá skoro celý ostrov s výjimkou pobřeží, ale ledovce se z okrajů odlupují ve stále větším množství. Z okénka našeho letadla bylo vidět, jak povrch ledové plochy brázdí rozbředlé světle modré potůčky, i když ještě nepřišlo léto. Dnes platí, že hladinu světových oceánů zvedají právě tyto dva především grónské zdroje, ale to nemusí trvat dlouho. Z mrazivého spánku se probouzí Antarktida a během několika příštích desetiletí může její rozpad Grónsko překonat.

Antarktický ledový příkrov neroztaje, nebo přinejmenším ne seshora. Teplota vzduchu v antarktickém vnitrozemí je většinu roku nižší než 40 stupňů pod nulou. Tání však není to jediné, co tamní ledovce ohrožuje. Protože je Antarktida tak obrovská, už jen větší počet odlupujících se ledovců by překonal grónský přísun vody do oceánu. Východní Antarktida je zatím v bezpečí. Většina jejího ledu leží na vysoko položené náhorní plošině. Ale západ kontinentu, to je jiný příběh. Zvlášť ledovec Thwaites, který může o osudu západní Antarktidy rozhodnout.