Zoufalé veletržní nic

Pro jakoukoli jinou galerijní budovu v zemi by to byla vynikající porce výstav: k dvěma dlouhodobým expozicím věnovaným našemu umění z přelomu 19. až 20. století a období první republiky teď přibyla retrospektiva malíře Viktora Pivovarova a ohlédnutí za historií dřevořezu, kde jsou k vidění mimo jiné práce Edvarda Muncha zapůjčené z Osla. Jenže řeč je o Veletržním paláci.

Gigantické pětipatrové galerii s dvěma velkými dvoranami, kde se dá udělat v jeden čas klidně pětkrát víc výstav. Impozantní stavbě, za jejíž provoz Národní galerie v Praze ročně utratí víc než polovinu nákladů určených pro všechny své objekty v čele s těmi historickými na Hradčanském náměstí. Budově, která se od svého otevření vždy brala jako vlajková loď celé instituce, a tudíž i ukazatel její aktuální kondice. Tahle budova teď zeje prázdnotou a není divu, že se proti tomu protestuje.

Před týdnem skupina výtvarníků v paláci přečetla své prohlášení kritizující nové vedení galerie v čele s Alicjí Knast. Udělali to v Malé dvoraně, jejíž ochozy jsou nyní skandálně opuštěné. Milovníci funkcionalistické architektury jistě ocení možnost vidět průhled ochozy až ke střeše ve stavu, v níž byly před bezmála sty lety postaveny, ostatním z toho může být leda tak smutno. Kolik výborných výstav (kvůli klimatickým podmínkám převážně z 20. a 21. století) se tu udělalo a teď vůbec nic. Když tedy protestující položili ke stěnám svá vlastní díla, aby si je galerie vzala a vystavila, dalo se to brát jako logické gesto.

Že demonstranti nepřijali od ředitelky pozvání k připravenému kulatému, respektive hranatému stolu a odmítli svá díla postavit na galerií zapůjčené stojany? To se dá taky chápat, vždyť frustrovaní umělci přišli do paláce protestovat, a ne si dělat selfíčka s tím, proti komu rebelují. A že na paní ředitelku původem z Polska křičeli, ať mluví česky? To se naopak nedá omluvit ničím, natož pochopit, ať už byla situace jakkoli vyhrocená. Navíc když i vůdci rebelantů Jiřímu Davidovi, který to volal spolu s Františkem Skálou, musí být jasné, že za stávající situaci galerie rozhodně nemůže Alicja Knast, nýbrž předchozí několikaletá situace galerie s odvolávaným šéfem, provizorně dosazeným vedením, a to vše ještě podtržené současným brutálním šetřením kvůli koronaviru, ke kterému ji nutí zřizovatel v podobě ministerstva kultury.

Což však nic nemění na tom, že je důležité na tento stav upozorňovat a kritizovat ho. Nabídka Veletržního paláce je skutečně zoufalá (pro přesnost teď nemluvíme o divadelním Studiu Hrdinů v jeho podzemí). Před pár lety se veřejně debatovalo, že by se do něj nemělo vybírat vstupné, protože zas tolik toho nenabízí. Nikdo se tomu nedivil - a to se v něm tehdy dalo vidět dvakrát víc výstav, fungovala v něm velmi dobrá kavárna a taky se tu čas od času pořádaly koncerty. Teď už jako by se jen čekalo na to, až se sežene několik miliard na jeho rekonstrukci a bude se moct v klidu zavřít.

Přitom by Národní galerie v Praze mohla celý bídný stav jednoduše obrátit. Rekonstrukce paláce určitě ještě pár let nebude. Než se s ní začne, může ho NG klidně proměnit v experimentální prostor. Instituce stále ještě zaměstnává spoustu schopných lidí s rozhledem, proč tedy třeba neudělat v překlenovacím období pravidelný výběr z toho, s čím se setkávají v soukromých galeriích? Nebo vystavit soubor zápůjček z regionálních veřejných institucí, které by se tak popularizovaly v hlavním městě? Nebo vybrat ukázky z nejlepších diplomek ze všech uměleckých škol v zemi? Nebo (to vůbec není žert) udělat rekonstrukce dřívějších úspěšných výstav z vlastních zdrojů? Nebo přehlídku street-artových umělců, kteří by se mohli vyřádit na panelech v dnes prázdných ochozech?

Možností se nabízí spousta. Cokoli by bylo lepší než dnešní nic a první výtvarníci už se minulý týden přihlásili s pomocí.