Zločin a trest Václava Moravce

Odchod tak významné osobnosti, jakou Václav Moravec bezesporu je, vyvolá vždy silné reakce. Jednadvacet let moderoval nejdůležitější politický diskusní pořad, svým vystupováním i na jiných platformách se stal jedním ze symbolů veřejnoprávnosti. Komentáře věnující se jeho odchodu ukazují hodně o roli médií, zájmu širší veřejnosti i politiků. Proto stojí za to se jim věnovat.

Pouhý prostor výrokům

Václav Moravec ukončil angažmá v České televizi, protože prý nechtěl hrát hru na umělou vyváženost. Odmítal dlouhodobě zvát do svého pořadu Tomia Okamuru – mimo jiné proto, že šéf SPD nejdříve do Otázek odmítal chodit, pak si zase chtěl účast vymoci přes Radu ČT. Často se Moravcovi předhazuje, že je nepochopitelné, proč blokoval šéfa jedné, byť extremistické strany. Jenže výtky opomíjejí kontext, který je v tomto případě zásadní.

Okamura dlouhodobě neodpovídá na otázky, na něž je tázán. Vést debatu s někým, kdo nedodržuje pravidla dialogu, postrádá do jisté míry smysl. Zároveň naopak Okamura útočí na veřejnoprávní média a na tamní redaktorky i redaktory rád posílá své fanoušky na sítích (dělá to také u soukromých médií). Spolupracoval s některými radními na oslabování televize a následně na snaze zbavit se Moravce. V rozhovoru pro Respekt někdejší ředitel ČT Jan Souček před rokem otevřeně popsal5 minŘeditel České televize Souček: S Moravcem mě vydíral Matocha, s odškodným i Veselý, že předseda Rady ČT Pavel Matocha požadoval konec moderátora: „Řekl mi, že tam Moravec už dávno neměl být,“ uvedl Souček a dodal, že „tlak kolem Moravce se stupňoval“.

Nový ředitel Hynek Chudárek – zvolený díky zákulisním jednáním Matochy – následně oznámil, že Okamura do OVM přijde: „Šéfredaktor zpravodajství Michal Kubal se osobně začal účastnit veškerých porad OVM, aby měl dozor a kontrolu nad tím, co se tam děje. S tím, že čas k nápravě, o čem se tady dlouhodobě bavíme, byl stanoven do konce února.“

Následně byla odvolána dramaturgyně diskusního pořadu Hana Andělová a nová určila den, kdy Okamura přijde. Stalo se to 8. března. Ten den také Moravec oznámil v přímém přenosu, že končí. Vzhledem k vývoji v televizi se jeho kroku nelze divit. Politikům a radním dlouhodobě vadila tři jména: Marek Wollner, Nora Fridrichová a Václav Moravec. První dva už v ČT nepracují, moderátor věděl, kam vše směřuje, i když důvody konců každého z nich byly rozdílné.

Moravec nedlouho před svým odchodem v rozhovoru pro Respekt popsal své výhrady k vývoji směřování zpravodajství a publicistiky. „Ze zpravodajství se vytratila větší kritičnost postavená na faktech,“ řekl mimo jiné. „I po nás publicistech se chce, abychom si čárkovali, kolikrát v našich pořadech konkrétní politici byli, místo aby prioritou byla kritičnost, zajímavý obsah, polemika mezi politiky a odborníky na daná témata.“

Zmiňoval také, že „zprávy se proměňují ve spotřebitelské informace, novináři se tvrdého předložení nezpochybnitelných faktů vzdávají. Tohle je to postupné oslabování kritičnosti televize veřejné služby.“ Jako příklad uvedl situace, kdy se jen dává prostor výrokům a nezjišťuje se, jak to je. A tak to přesně vypadá.

Dejme si ilustrující příklad. Česká televize v Událostech zmiňovala spor o prověrku šéfa kabinetu ministra Petra Macinky Miroslava Sklenáře. Nejdříve citovala bývalého ministra Jana Lipavského, který řekl, že úřad „řídí člověk, který nemá bezpečnostní prověrku“. Pak dostane prostor Macinka, jenž odpovídá, že „je to člověk, který bezpečnostní prověrku má“. Co si v tu chvíli má divák počít? Jak to tedy je? Novinařina, ani ta veřejnoprávní, nemá být jen o rozdělování prostoru. Její podstatou je hledání pravdy, i když to vyvolá kontroverze. Že nejde o nějaký Moravcův úlet, ukazuje i to, že z podobných důvodů odešla řada výrazných tváří televize, jako je Barbora Kroužková, Kristýna Jelínková či třeba Zuzana Černá.

Chybějící velkorysost

Václav Moravec si měl zvát Okamuru. Není to povinnost; řeči, že musí, jsou nesmyslné. Vyváženost veřejnoprávní televize se vnímá jako celek. Zástupci SPD byli do pořadu zváni. Ano, přesto tam měl Okamuru vzít, protože zkušený novinář má nástroje, jak populistického politika demaskovat. Když ale moderujete takhle zásadní a náročný pořad, musíte mít pocit, že za vámi stojí vedení média jako skála. Musíte věřit tomu, že mluvíte zcela stejnou řečí.

Moravec to necítil – a z výše naznačeného je patrné, že k tomu měl dobrý důvod. Prostě si evidentně řekl: A dost, moje loajalita je k principům novinářské práce a veřejnoprávní instituci, ne k lidem, kteří ji podle něj oslabují. Na sociálních sítích se do něj řada kolegů naváží. Zaznívají věcné i nevěcné argumenty. Když někdo z České televize říká: Mně nikdo do práce nemluví, dá se odpovědět, že to prostě asi ani nepotřebuje.

Jiní namítají, že Moravec svými výroky a přístupem poškozuje televizi v těžkých časech. Mimo sítě je kritika ještě silnější. To je skutečně trochu zapeklitá věc, veřejnoprávní média jsou pod velkým tlakem, ale znamená to, že je lepší mlčet a nekritizovat jejich fungování, přestože dosavadní vývoj pod vedením ředitele zpravodajství Mrzeny směřuje k posilování těch, kdo chtějí ona média umlčet? A o čem dalším je lepší nemluvit? Když jde navíc o médium, které je financované z veřejných peněz?

Moravec si navíc nepochybně zaslouží jistý projev velkorysosti. Jednadvacet let hájil veřejnoprávní média, byl terčem útoků, jaké si většina ani neumí představit, přijímal je, aby tak chránil i ostatní kolegyně a kolegy. Jestli má někdo nárok říct pár kritických slov k instituci, kterou žil, pak je to on. Bez ohledu na to, jestli s ním někdo souhlasí, nebo ne. Ti, kdo odešli, většinou stále cítí odpovědnost za médium, v němž roky pracovali, není jim lhostejné a rádi by nápravu. Také je třeba připomenout, že odchodem riskují, ztrácejí zázemí a jistotu silné instituce. Proto není třeba je vyprovázet emotivními slovy.

Máme rádi černobílé příběhy, ale tak jako lze veřejnoprávní média kritizovat, když je za co, je možné je zároveň do posledního dechu hájit. Platí to však i opačným směrem. Sítě zaplavily komentáře, že s odchodem Moravce odchází také veřejnoprávnost. To je nesmysl. V České televizi dál pracuje celá řada špičkových novinářů a novinářek, třeba zpravodajky z Ukrajiny předvádějí novinařinu světové úrovně. Není fér při obhajobě jednoho moderátora smést všechny ostatní.

Ale zpět k podstatě. Lze přijmout názor, že rebelie do veřejnoprávních médií nepatří. Televize za to ovšem zaplatila vysokou cenu, protože ztratila Moravce. Získala za to něco? Nedaří se mi nic najít. Popravdě by hlavně měla ČT zaplatit zcela jinou cenu. Ředitel zpravodajství Petr Mrzena v písemném vyjádření mimo jiné uvedl, že s Moravcem řešil jen to, „nakolik je dlouholeté ignorování vrcholného politika v souladu s principy média veřejné služby“. Pokud podle ředitele docházelo k dlouholetému porušování principů, překvapuje, že na konci vyjádření nestála věta: A proto přijímám odpovědnost a odcházím také. Vždyť to dopustil.

Nestalo se a nastává pozoruhodná situace. Milion chvilek dlouhodobě hájí veřejnoprávní média a nyní zve na protestní akci na Letnou, kde se má demonstrovat mimo jiné za rozhlas a televizi. V pozvánce je zmíněn konec Moravce, Kroužkové, Fridrichové a dalších, kteří odešli právě kvůli Mrzenovi. Takže Milion chvilek bude hájit veřejnoprávní média a tím i udržení křesla muže, který podle nich (i když ho nejmenují) může za to, že televize „upadá pod vlivem politiků“. Rozhlas i televize oporu potřebují, ale tohle je absurdní.

Vybroušené nic

Za 30 let v médiích jsem zažil různé odchody. Některé vzbuzovaly pocit, že je to konec dané redakce, ale naopak nečekaně přinesly novou energii. Zažil jsem vydavatelství, kde se jeden čas vítaly odchody zkušených lidí, protože to prý bude příležitost pro něco nového. A byla to vždy tragédie, kterou se už nepodařilo napravit.

Když odejde osobnost Moravcova formátu, je klíčové, jak se k tomu dané médium postaví. Jak změnu přijme a jak o ní mluví vedení, protože všichni ostatní podřízení to vnímají a odnášejí si z toho zprávu pro sebe. Fakt, že po odchodu Nory Fridrichové navzdory slibům vedení nevznikl podobný pořad jako 168 hodin, posílil dojem, že kritická novinařina není priorita.

Pakliže je většina odchodů výrazných osobností vykládána jako jejich selhání, bude poselství znít: nevyčnívejte, mlčte, poslouchejte. S takovým přístupem ale média nelze dělat. Většina nejlepších novinářek a novinářů jsou v nejlepším slova smyslu komplikovaní lidé. Berou své povolání jako poslání, dávají do něj většinou všechno, často na úkor osobního života. Někdy to přináší emoce, přecitlivělost, sebeprožívání, podrážděnost a kdo ví co ještě. Odměnou za to je však práce, která není průměrná a má význam. Kdo chce poslušné, přesně vysoustružené novináře a novinářky, dostane dokonale vybroušené nic.