Veřejný prostor je jako přeplněná tramvaj, zpocený a hlučný. Bez něj demokracie nepřežije

„Posíláš srdíčka mámě?“ „Když nevím, co odpovědět, ano.“ „A barva?“ „Červená.“ „To je láska. Fialová sex. Žlutá: mám zájem, máš zájem? Růžová: mám zájem, ale nejen o sex. Oranžová: to bude fajn. Všechno něco znamená, táto. Všechno má význam. (…) Chtěl jsem, abys to věděl i ty. Bylo trapné vidět, jak se v tom motáš.“ 

Tento půvabný dialog zazněl ve druhé části netflixovského miniseriálu Adolescent. Syn středoškolák v něm vysvětluje svému otci, který přišel na jeho školu vyšetřovat zločin, jak to chodí mezi teenagery na Instagramu. Otec policista je v šoku. Přestože je celý život zvyklý hledat důkazy, tentokrát jako slepý chodil kolem náznaků, které snadno dešifruje každé dvanáctileté britské dítě. 

Jak je to možné? Jednoduše. I když otec a syn žijí ve stejném městě, a dokonce se dělí o kuchyň či koupelnu, ve skutečnosti jejich životy probíhají ve zcela rozdílných světech. Jejich životní prostory se nepřekrývají. Není tedy divu, že si nerozumějí. 

Klíčový prostor