Švejnar, nebo Horáček

Jan Švejnar v Lidových novinách naznačil, že by byl připraven kandidovat proti Miloši Zemanovi, pokud by pokračovala snaha současného prezidenta změnit západní orientaci Česka. Hned se objevily reakce, že tím bude jen drolit hlasy, protože bude příliš mnoho kandidátů. To je ale ten menší problém.

Je opravdu co do počtu potenciálních kandidátů plno? Působí to tak, protože textař a podnikatel Michal Horáček projevil velký politický talent a obsadil prostor, ve kterém se zdá, že pro druhé už není místo. I když ve chvíli, kdy se objevil na titulní straně Respektu jako možný kandidát, ještě tvrdil, že s kandidaturou váhá a že už nebude v médiích vystupovat, evidentně správně pochopil, že tohle je chvíle, které se musí chytit.

Pochybnosti o kandidatuře tak zní méně často a pozornost médií neodmítá. Navíc nekompromisně zařízl „konkurenční“ Kroměřížskou výzvu, která chce hledat možné kandidáty na post prezidenta. Má tedy evidentně nejen poetickou duši (soudě z jeho textů), ale i politický instinkt, tvrdost a touhu jít do toho, což je ve velké politice potřeba.

Jeho dosavadní vystoupení vůbec nezní špatně, snaha společnost sjednocovat a hledat hodnoty, které zemi posilují, a ne oslabují, znějí věrohodně. Byť jeho statusy na Facebooku jsou často patetické - a příliš často opakovaný patos velmi brzy začne působit nedůvěryhodně. Svou strategii však bude nepochybně časem upravovat.

Nicméně hlasy volající po tom, aby se už dnes všichni shodli na Michalu Horáčkovi a nikdo jiný nekandidoval, v sobě ukrývají podstatné riziko. Za prvé, do voleb je ještě hodně daleko, vždyť se konají až v roce 2018. Do té doby se může stát spousta věcí.

Za druhé, i když si velká část společnosti přeje konec éry Miloše Zemana, neměla by k jeho potenciálnímu protivníkovi přistupovat jako ke svatému obrázku. O názorech pana Horáčka toho zatím víme málo a každý zájemce o hlasy veřejnosti by měl dostávat spoustu nepříjemných otázek, abychom viděli, co si myslí a jak zvládá kritiku či vypjaté chvíle. A je třeba pracovat i s variantou, že neobstojí.

A za třetí konkurence nikdy neškodila: k tříštění hlasů by docházelo až ve chvíli, kdy by podobní kandidáti stáli před voliči i dejme tomu měsíc před hlasováním.

Ale zpátky k Janu Švejnarovi. Problém nespočívá v tom, že by byl konkurentem Michala Horáčka, ale v tom, že není možné se zjevit pokaždé jen tehdy, když jsou prezidentské volby.  Pan Švejnar je v zahraničí nebývale úspěšný profesor a ekonom, ale do tuzemské debaty zasahuje velmi okrajově. Navíc při posledních volbách na poslední chvíli couvl, což nepochybně výsledky hlasování ovlivnilo. Jinými slovy: tudy cesta nevede.