Sbohem, nouzový stave, snad nám nebudeš chybět

Můžeme si stokrát myslet, že nechtěná vláda vládne špatně a opozice by měla dostat větší slovo. Když pak přesto vláda v parlamentu prohraje důležité hlasování, neubrání se člověk divnému pocitu. Možná dokonce určité úzkosti z toho, co bude dál. Stejné je to i teď, kdy opozice odmítla hrát Babišovu hru a zabránila dalšímu prodloužení nouzového stavu, aniž by byl jasný další postup.

Pokud pomineme zákruty politického taktizování, šlo o pochopitelné rozhodnutí. Česko je v těžké covidové krizi, vykazuje jedny z nejhorších výsledků na světě bez jasných známek zlepšení, a přitom měl Andrej Babiš tuze pohodlný politický život. Kupil chybu na chybu, ani jako předseda menšinové vlády se nemusel bavit s opozicí a dělal si, co chtěl. Měl totiž jistotu, že nebývale krotká komunistická strana pokaždé zvedne ruku a vládní politiku podpoří.

Když tahle kooperace náhle skončila, Babiš měl možnost nebo spíš politickou povinnost vyjednávat s opozicí. Nesedíme sice v jednacích kancelářích a nechceme spoléhat na jednostranné informace, ale dá se odhadnout, že to nemohlo být až tak těžké. Doba je vážná a obrušuje radikální postoje. Navíc pryč jsou časy nesmiřitelných osobních averzí, které opanovaly politiku v časech pánů Topolánka a Paroubka nebo Babiše a Kalouska. Dnes stojí v čele demokratických opozičních stran v zásadě konsenzuální lidé, s nimiž by se vláda měla umět v čase tak velké krize domluvit.

Proč to nedokázala? Návrhy opozice na změnu taktiky v řešení pandemie známe a víme, že jsou spíš technického rázu, vesměs znějí rozumně a nemělo být těžké na ně nějakým dílem přistoupit. Odpověď tedy zřejmě bude třeba hledat v Babišově pověstné aroganci a neschopnosti dělat normální politiku, tedy jednat a domlouvat se na kompromisech.

Svědčí o tom i premiérovo čtvrteční vystoupení ve sněmovně. To bylo opět zoufalé - a Babiš v něm byl stejně arogantní a stejně nesrozumitelný, jak to předváděl od loňského jara. Třeba když se teatrálně od mikrofonu ptal, jaké má teda opozice návrhy, místo aby tuhle otázku položil v klidu při seriózním jednání za zavřenými dveřmi a nám už jen tlumočil, na čem se dohodli.

Udržet otevřené hranice

V úvodu zmíněná úzkost ale nespočívá ve faktu, že se dvě politické skupiny v parlamentu nedomluvily. To by nemusela být taková katastrofa, naopak. Parlament i vláda mají v rukách všechny legislativní páky, aby vymyslely a prosadily jiné právní řešení. Pokud se povede udržet elementární politická odpovědnost a vedení státu se nerozsype, bude muset Česko tak jako tak zůstat u rámcově podobného řešení covidové krize, jaké se uplatňovalo dosud.

Představy o kdovíjak velkém rozvolňování je třeba opustit, udržet zavřené obchody, restaurace a sportoviště, nebo spíš v přísnosti ještě přidat. Například zvážit omezení pohybu podle izraelského vzoru. Pokud se má někde rozvolňovat, pak ve školách, které by se měly zčásti otevřít třeba s tím, že se zmenší učební skupiny, vymyslí se režim střídavého vyučování a hlavně se dostanou do výuky děti bez přístupu na internet.

Mělo by se mnohem víc testovat, nejen ve školách, ale i ve firmách - a testováním možná podmínit fungování firem. Kromě toho rozdávat v hromadné dopravě nebo před velkými obchody respirátory, více penězi motivovat lidi zůstávat s příznaky nemoci doma a podobně. Rozumných návrhů je řada a víme, že na nerozdaných respirátorech a nevyplacených podporách nic neušetříme, protože o to déle bude uzavírka trvat.

Vláda ve spolupráci se sněmovnou má nadále možnost zajistit právní rámec omezení pohybu a dalších aktivit tak, aby se vyhnula soudním sporům, ochránily se nemocnice a Česko si mimo jiné udrželo elementární důvěru okolních zemí a otevřené hranice, které potřebujeme kvůli ekonomickému provozu.

Promíchané karty

Dobrá řešení, jak postupovat dál, tedy bezesporu existují a mohou přinést lepší výsledky, než jaké vláda dosud předváděla. Přesto nelze pominout, že zamítnutím nouzového stavu opozice přebírá díl politické odpovědnosti a činí tak na politickém hřišti, jehož podoba konsenzuálnímu přístupu nepřeje. Má proti sobě premiéra, který se teď tuplem nebude chtít domluvit. Zatímco dosud nesl plnou odpovědnost za zpackanou protipandemickou politiku on a v blížících se volbách měl být zjevným viníkem české situace, teď se karty promíchaly.

Dá se čekat, že místo věcných řešení Babiš rozehraje PR hru, kde bude házet vinu za každá nepříznivá čísla na opozici. Před volbami se mu čtvrtečním parlamentním hlasováním naskytla možnost, jak vyprávět zcela novou, pro něj příhodnější legendu o vině a odpovědnosti - a bezesporu ji využije.

Na politickém hřišti je navíc prezident Zeman, na jehož odpovědnost a kooperaci se rovněž nedá spoléhat. Každé větší zaplnění nemocnic, zavřené hranice s Německem, pomalý postup v očkování atd. bude tandem Babiš - Zeman házet na opozici. Dočkáme se ještě více sporů a hádek.

Nová situace dává naději leccos dělat jinak, lépe. Ale také může být mnohem hůř. Babiš může odstoupit s tím, že bez nouzového stavu se nedá vládnout, a snažit se hodit na opozici celou odpovědnost. Epidemiologická situace ve státě začne být kritická, přitom všechny nejdůležitější mocenské páky potřebné k politickému řešení bude nadále držet Zeman jako prezident a Babiš jako jeho chráněnec a vůdce nejsilnější parlamentní frakce. Neprojeví ochotu hledat jiné řešení než to, které bude striktně vyhovovat Babišovi, a vše se tím může katastroficky zkomplikovat. Doufejme, že jsou opoziční strany na tyhle eventuality připravené. I když kdo ví, jestli se jde na něco takového vůbec připravit.