Roberta Fica jeho vlastními zbraněmi Slováci neporazí

Před téměř pěti lety, v červenci 2020, byli obyvatelé Bratislavy svědky vskutku bizarní události. Přes Cyklomost svobody, zavěšený na lanech přes řeku Moravu, se pokusil přejet čtyřicetitunový kamion. Neznámo proč se jeho šofér rozhodl ignorovat dopravní značení. Možná si chtěl zkrátit cestu, možná zabloudil.

Každopádně už někde v první třetině dlouhého a úzkého mostu mu muselo být jasné, že je zle. Nebylo však kde se otočit. A tak se – bláznivě a logicky zároveň – rozhodl, že se pokusí lávku překonat. Couvat stovky metrů s kamionem je zkrátka velmi nepříjemné.

Pokud nevíte, jak to dopadlo, nebudu vás napínat. Most, určený pro pěší a cyklisty (nesmějí na něj dokonce ani koně), nečekanou zatěžkávací zkoušku vydržel.

Robert Fico je v současnosti jako onen řidič kamionu. Poté, co všechno navykládal během posledních týdnů o převratu, gruzínských legiích, zbraních a násilí, už možná tuší, že je zle. Svůj „kamion“ však už nemá kde otočit. A couvat ze všech svých výroků je mu krajně nepříjemné. Nakonec, deeskalace společenského napětí je náročná a pracná i tehdy, když jsou všichni aktéři upřímně ochotni se na ní podílet. A to není případ současného Slovenska.

A tak místo couvání raději šlape na plyn a doufá, že to (pro něj) dobře dopadne. Celá země se pod pneumatikami jeho vládnutí povážlivě kymácí a praská, on ale zatnul zuby a jde dál. Nečekejme tedy, že bude Fico v příštích měsících brzdit.

Zůstává jediná možnost – musí pryč od volantu.

Smysl stejné zbraně

Úkol porazit Fica a spol. v politickém boji je urgentní, důležitý a náročný. Někoho by proto mohlo napadnout, že už jsme ve fázi, kdy účel světí prostředky. Máme už tedy právo bojovat nečistě jako vládní moc? Máme se pokoušet porazit ji jejími vlastními zbraněmi? Máme právo manipulovat davy, lhát, když se nám to hodí, a rozdmýchávat nenávist?

Krátká odpověď zní ne. Nejen proto, že nikdo z nás nechce být tak amorální jako náš hrdina ze zlaté vany. Byla by to chyba i z čistě pragmatického hlediska. Jedná se totiž o neúčinnou strategii; na Ficově hřišti nebude nikdo lepší než on. Dejme slovo Stevenu Levitskému a Danielu Ziblattovi, autorům knihy Jak umírá demokracie:

„Taktika spálené země často nahlodává podporu opozice, protože odstraší umírněné. (…) A když opozice hraje nečistě, dává vládě omluvenku k tomu, aby proti ní zakročila.“

„To se stalo ve Venezuele za vlády Huga Cháveze. I když první roky Chávezovy vlády byly demokratické, opozičním silám jeho populismus naháněl strach. Obávajíce se, že Chávez nasměruje Venezuelu na cestu socialismu v kubánském stylu, pokusily se ho preventivně odstranit. A to za jakoukoli cenu. V dubnu 2002 opoziční lídři podpořili armádní puč. Ten však selhal a oni přišli o image demokratů.“

„Nenechali se odradit a v prosinci 2002 spustili časově neohraničenou generální stávku. Pokusili se paralyzovat zemi, dokud Chávez nerezignuje. Stávka trvala dva měsíce, stála Venezuelu asi 4,5 miliardy dolarů a nakonec selhala.“

„Protichávezovské síly následně bojkotovaly volby v roce 2005, nedosáhly však ničeho jiného, ​​než že dovolily chávezovcům získat totální kontrolu nad kongresem.“

„Všechny tři strategie se obrátily proti opozici. Nejen že nedokázali sesadit Chavéze, ale nakonec opozici obrali o podporu veřejnosti.“

Jednoduše řečeno: v politice se klín klínem nevyráží. Boj proti autokratickému politikovi nedemokratickými metodami se často zvrhne ve svůj pravý opak. Ve skutečnosti tomuto politikovi obvykle pomůže, protože přispěje k demontáži demokratického zřízení.

Pro exemplární příklad nemusíme chodit daleko. Sedí ve slovenském parlamentu. Igor Matovič se dostal k moci s programem potrestat Roberta Fica a jeho družinu. Jak víte, snažil se o to tak chaotickým a grobiánským způsobem, že jim naopak vydatně pomohl při návratu na politické výsluní.

Opozice boduje

Jaké možnosti – kromě protestů na náměstích a záplavy otevřených dopisů – má tedy dnes prodemokratické Slovensko k dispozici? Nejdůležitější rada, kterou Levitsky a Ziblatt nabízejí, zní jednoduše: Potřebujeme vytvořit co nejširší koalici.

Jde samozřejmě o jednu z rad, které se snadno udělují, mnohem obtížnější je však držet se jich. Levitskému a Ziblattovi slouží ke cti, že si toho jsou dobře vědomi. O tvorbě koalice proti Trumpovi v roce 2016 píší:

„Nejefektivnější koalice jsou takové, které spojují skupiny s rozdílnými – či dokonce opozičními – názory na mnohá témata. Nejsou vybudovány mezi přáteli, ale mezi oponenty. (…) Budovat koalice, které sahají za hranice našich přirozených spojenectví, je náročné. Vyžaduje to, abychom – pro tuto chvíli – odložili stranou témata, na kterých nám velmi záleží. Pokud progresivisté udělají z témat jako právo na interrupci (…) lakmusový papírek pro vstup do koalice, šance na vytvoření spojenectví, jehož součástí budou evangelikálové a republikánští byznysmeni, bude nulová. Musíme prodloužit časové rámce, ve kterých uvažujeme, spolknout některé hořké pilulky a učinit významné ústupky. To neznamená, že opustíme témata, která jsou pro nás důležitá. Znamená to, že se na chvíli nesoustředíme na body, kde spolu nesouhlasíme, abychom našli společné morální minimum.“

KDH stálo minulý týden před těžkou volbou. Má se spojit s Robertem Ficem a pokusit se prosadit hodnoty, na kterých jim velmi záleží, do Ústavy? Nebo má odolat zpěvu Sirén a naopak posílit spojenectví v opozici?

Křesťanští demokraté v této volbě obstáli na výbornou. Roberta Fica jednoznačně odmítlo několik představitelů strany. Společná diskuse lídrů KDH, PS a SaS u Štefana Hríba byla dalším důležitým symbolickým gestem.

Zdá se, že v KDH – v tomto okamžiku dějin – rozumějí, že je lepší družit se s názorovým oponentem, který ctí pravidla hry, než spolčit se s někým, kdo nehraje fér. Liberálové by měli konzervativnímu táboru oplatit stejnou mincí a uznat, že KDH je spojencem mnohem lepším než Hlas Šutaje Eštoka či strana Igora Matoviče.

Levitsky a Ziblatt hovoří o dvou důležitých pravidlech demokracie. Zaprvé – názoroví oponenti nejsou nepřátelé a patří jim naše úcta. Zadruhé – moc se má užívat zdrženlivě, nesmí se zneužívat. Politici a strany, které tato pravidla respektují, jsou našimi spojenci. Kdo ale po těchto pravidlech šlape, s tím se nedá počítat. Proto KDH ano, Igor Matovič ne.

Ano, některá důležitá témata se dostanou na vedlejší kolej. Mrzí mě zejména, že LGBT+ lidé zřejmě budou muset zase počkat, až někdo vyslechne jejich oprávněné nároky. A že se už načekali. V současnosti však není nic důležitějšího než vytrhnout volant z křečovitých rukou předsedy vlády.

Církve i byznys

Spojenectví je třeba uzavírat i napříč celou společností. Na začátku února jsme mohli slyšet protestní hlasy psychologů a psychiatrů, lékařů (vzpomeňte jen na konec roku), akademické obce, umělců, médií, neziskových organizací. A samozřejmě široké veřejnosti na náměstích.

Stále však některé důležité hlasy chybí. Až na ojedinělé výjimky například mlčí církve. Rozumím, že od doby, kdy Ježíš prstem ukázal na císařův portrét na římské minci, jsou církve zdrženlivé v míchání se do politiky. Ale říká se, že kdo mlčí, ten svědčí. Rychle se blíží okamžik, kdy ti, kteří nechtějí tiše souhlasit, nesmějí mlčet.

Stejně důležitý – ne-li důležitější – je hlas byznysu. Jsem přesvědčen o tom, že na Slovensku působí stovky domácích i mezinárodních firem, které považují Západ za svůj trh i domov. Je klíčové, aby se veřejně a nahlas ozvaly. V zájmu země, ale také ve svém vlastním.

Je to riskantní? Ano, nepochybně je. Když však dokážou zariskovat lidé, kteří často mají v bance odložených jen pár eur – bývalí zaměstnanci SNG, dobrovolnice v organizaci Mír Ukrajině, psychologové podepsaní pod dopisem – jsem si jist, že jistou míru rizika unese i úspěšná slovenská firma či místní pobočka nadnárodní korporace.

Ve stínu ruského medvěda je totiž žádný „business as usual“ nečeká.