0:00
0:00
29. 3. 20246 minut

Proč cítím smutek, ale i hrdost, když na jaře vidím rozkvétat mandloně

Když šel můj otec pracovat jako dělník v sadech, nechápal jsem ho. Pro moji dceru je ale inspirativní postavou

Když v Praze začíná jaro, na spoustě míst pokaždé nádherně rozkvetou stromy, já mám ale už řadu let ze všech nejradši rozlehlou stráň porostlou stovkami mandloní, která se nachází na Petříně poblíž americké ambasády. Petřínské mandloně většinou rozkvétají už na začátku března jako jedny z prvních stromů v celém parku a fungují tedy jako takoví zvěstovatelé jara, jejich bílorůžové kvítky navíc krásně omamně voní. Procházet se mezi nimi ve mně proto vyvolává těžko popsatelné pocity blaha.

Petřínský mandloňový háj je vyhlášený a zbožňuje ho i moje pětiletá dcera, kterou kolem něj vodím každé ráno do školky. Když se pak odpoledne vracíme domů, Vilma pod rozkvetlými korunami pobíhá, válí sudy a bývá těžké ji odsud dostat. Když jsem minulý týden viděl, jak moc jí mandloně učarovaly, jen tak mimochodem jsem se před ní zmínil o tom, že tyhle zvláštní stromy tu kdysi dávno vysázel můj otec, který v Petřínských sadech před třiceti lety pracoval jako údržbář. Nečekal jsem, že ji ta zmínka nějak zvlášť zaujme, protože otec už dvacet let nežije. Pro dceru je tenhle dávno mrtvý děda jakousi mlhavou postavou, kterou zná jen z vyprávění, a zatím neprojevila velký zájem dozvědět se o ní něco bližšího.

↓ INZERCE

To se teď ale změnilo: Musel jsem jí několikrát zopakovat, že mandloně skutečně vysázel její dědeček, a když jsem jí to potvrdil, bylo vidět, že nad věcí hluboce přemýšlí. O pár dní později jsem pak slyšel, jak informaci předává mojí ženě a v jejím hlase byla slyšet neskrývaná hrdost. Ode mě pak chtěla slyšet další podrobnosti o neznámém dědovi, který vysázel ty báječné stromy. Vyprávěl jsem jí tedy o tom, že děda Jirka se většinu života živil jako kreslič map a projektant, zaměstnání ho ale v jednu chvíli přestalo bavit, a tak odešel pracovat nejdřív jako dělník do smíchovského pivovaru a odtud po krátké době zamířil právě do petřínských sadů. Dcera jeho volbu naprosto schvalovala, přišlo jí logické, že válet sudy v pivovaře, a hlavně sázet krásné mandloně je mnohem větší zábava než něco rýsovat v kanceláři.

Pro mě má ovšem vzpomínání na tohle období trochu hořkou příchuť. Tátovu rozhodnutí opustit slušně placenou práci v projekční kanceláři a s vysokoškolským titulem jít dělat dělníka do pivovaru a hned poté do sadů jsem jako teenager nerozuměl. V té době mi bylo dvanáct nebo třináct, už tehdy jsem ale chápal, že takové dělnické profese jsou mizerně placené. A bylo mi tím pádem jasné i to, že odteď nás s bráchou bude muset živit hlavně máma, která pracovala jako učitelka a překladatelka a už předtím se hodně nadřela, abychom se měli dobře. Bylo to v první polovině devadesátých let, kdy se většina lidí v atmosféře budovatelského kapitalismu snažila dělat kariéry a vydělávat peníze, aby si mohli dovolit dříve nedostupné vymoženosti jako cestování nebo značkové zboží, náš táta se ale rozhodl „zahrabat“ s nízkou mzdou někde v parku. Celé tohle období navíc vyvrcholilo tím, že od nás odešel, na pár let jsme ho ztratili z dohledu, a když se pak nakonec zase vrátil, měl velké zdravotní problémy, které skončily jeho předčasnou smrtí v padesáti letech. Tyhle detaily jsem ale dceři samozřejmě zatím neřekl, nechci jí bořit obraz romantického dědy, který se právě zrodil v její hlavě.

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Kdo se bojí Lindy B.Zobrazit články