Pod praporem Viktora Orbána proti Bruselu

Šéf Maďarska Viktor Orbán vrací úder. Nemá se k odchodu z Evropské unie, jak ho nedávno kvůli problematickému zákonu omezujícímu homosexuály vyznal nizozemský premiér Mark Rutte. Orbán naopak přešel do útoku: tento týden uveřejnil v řadě evropských novin včetně MF Dnes celostránkový inzerát, kde propaguje vlastní představu Evropské unie. Jeho výzva na změnu formulovaná v sedmi bodech je však nebezpečným průvodcem do příštích let.

V prvé řadě jde o pisatele manifestu. Orbán sice horuje pro “obnovu demokracie v Evropě” a obranu právního státu, sám se ovšem stal aktérem jejich cynického podkopávání u sebe doma v Maďarsku. Od roku 2010, kdy se dostal k moci, pracuje velmi soustavně na likvidaci institucí, které jsou všude po světě nutnými pilíři demokratického uspořádání - včetně justice nebo nezávislých médií.

Jedním z nejnovějších kroků Orbánovy vlády je převedení největších státních univerzit v zemi i s jejich majetkem pod kontrolu nadací, do jejichž vedení dosadil premiér své spojence. Ti později budou volit své nástupce, a Orbánova vládní strana Fidesz má tak na dlouho zajištěnou kontrolu, co se bude na univerzitách učit a kdo na nich bude učit. To otevírá cestu k dalekosáhlé korupci a likvidaci akademických svobod.

Proměna Maďarska je tak zjevná, že americká nevládní organizace Freedom House, která má za cíl bránit svobodu a dlouhodobě vydává uznávané hodnocení demokratičnosti jednotlivých zemí ve světě, zařadila Orbánův stát mezi tzv. hybridní režimy, tedy země na přechodu od demokracie k autoritářské vládě.

I Orbánův protibruselský manifest podle toho vypadá. Je psaný jazykem, který se podobá spíš populistickým výkřikům než seriózně míněnému příspěvku do debaty o reformě EU. Mluví o “evropském impériu, k jemuž nikdo nedal mandát”, o “integraci, která má být prostředkem, nikoliv cílem samotným”, o rozhodnutích, která mají přijímat “volení čelní představitelé, nikoliv mezinárodní nevládní organizace”. V praxi samozřejmě volení představitelé (premiéři a ministři národních vlád, případně europoslanci) rozhodují, navíc právě lidé jako Orbán posilování demokratického charakteru EU rádi blokují.

V bodě 6 Orbán píše: “Musíme obnovit demokracii v Evropě. Ukázalo se, že Evropský parlament je slepou uličkou: zastupuje pouze své ideologické a institucionální zájmy. Je třeba posílit úlohu národních parlamentů.” Mnozí kritici EU budou možná podobná slova rádi poslouchat, i tenhle útok na jednu z hlavních a předpisově demokratických bruselských institucí je však dost pod úroveň. Své ideologické a institucionální zájmy samozřejmě prosazuje i maďarský parlament, jenže ten má Orbán pod kontrolou - na rozdíl od Evropského parlamentu, kde se pověstná orbánovská politika, jejíž součástí je i přihrávání evropských dotací premiérovým příbuzným a kamarádům, nazývá pravými jmény.

Britský týdeník Economist “ocenil” nedávno Orbána za to, jak promyšleně a precizně je jeho osekávání demokracie v Maďarsku prováděné. Týká se to i zatím posledního kroku — přijetí zákona, který zakazuje mluvit o homosexualitě ve školách, „propagovat“ ji v reklamě či umění. I tady Orbán využívá skutečnosti, že Charta základních práv Evropské unie mluví o nepřípustnosti diskriminace homosexuálů jen velmi stručně, a maďarský šéf tak může dělat to, co v podobných situacích rád dělá: celou kritiku s klidem postavit na hlavu a tvrdit, že vlastně práva homosexuálů brání. Pokud ale v EU platí svoboda projevu, těžko z ní lze vyloučit tak bytostně osobní téma, jako je sexuální orientace a práva s ní spojená.

O budoucnosti Evropské unie je třeba mluvit, ale i ti nejvytrvalejší kritici fungování EU si zkrátka zaslouží víc, než co jim nejzapálenější unijní autokrat ve svých inzerátech pod tlakem kritiky nabízí.