Nespadla opozice do připravené pasti?

Můžeme si stokrát myslet, že špatná vláda potřebuje lekci a že opozice by měla prosadit některé své návrhy. Když ale uprostřed krize prohraje kabinet důležité hlasování, víc než radost visí ve vzduchu úzkost z toho, co bude dál. Stejné je to i teď, kdy opozice odmítla hrát Babišovu hru a zabránila dalšímu prodloužení nouzového stavu, aniž by byl jasný další postup.

Na první pohled šlo o pochopitelné rozhodnutí. Česko vykazuje během pandemie jedny z nejhorších výsledků na světě bez jasných známek zlepšení, a přitom Andrej Babiš měl tuze pohodlný politický život. Kupil chybu na chybu, ani jako předseda menšinové vlády se nemusel bavit s opozicí a dělal si, co chtěl. Měl totiž jistotu, že nebývale krotká komunistická strana pokaždé zvedne ruku a vládní politiku podpoří.

Když tahle kooperace tento měsíc náhle skončila, Babiš byl nucen vyjednávat s opozicí. Nesedíme sice v jednacích kancelářích, ale dá se odhadnout, že to nemohlo být až tak těžké. Doba je vážná a obrušuje nesmiřitelné postoje. Navíc pryč jsou časy osobních averzí, které opanovaly politiku v časech pánů Topolánka a Paroubka. Dnes stojí v čele demokratických opozičních stran v zásadě konsenzuální lidé, s nimiž by se premiér menšinové vlády měl umět v čase krize domluvit.

Proč to Babiš nedokázal? Nota bene ani za situace, kdy návrhy opozice na  řešení pandemie jsou spíš technického rázu a vesměs vycházejí ze zahraničních zkušeností nebo návrhů expertů? Odpověď bude zřejmě třeba hledat v Babišově pověstné aroganci a neochotě domlouvat se na kompromisech. Anebo ještě v něčem jiném: a sice v tom, že mu nedohoda vyhovuje.

Nasvědčuje tomu i jeho čtvrteční vystoupení ve sněmovně, které mělo daleko k řeči premiéra žadonícího o podporu, bez níž - jak varoval ministr zdravotnictví - obrana proti covidu zkolabuje. Babiš byl opět arogantní, třeba když se teatrálně od mikrofonu ptal, jaké má teda opozice návrhy, místo aby tuhle otázku položil v klidu při seriózním jednání za zavřenými dveřmi a nám už jen tlumočil, na čem se dohodli.

Také si připomeňme, v jaké situace se Babiš před hlasováním o nouzovém stavu nacházel. Ztrácel pozici v čele volebních preferencí a vývoj covidové situace mu vůbec nehrál do karet. Zoufale potřeboval změnit dynamiku vývoje a to se teď možná stalo.

Lockdown potrvá

Za normálních okolností by neschválení nouzového stavu nemělo být  žádnou tragédií, naopak. Parlament i vláda mají v rukách dostatečné legislativní nástroje, aby prosadily jiné řešení, které nouzový stav nahradí. Z vývoje epidemie je také jasné, že na velké dobrodružství není prostor. Představy o velkém rozvolňování je třeba zapomenout, udržet zavřené obchody, restaurace a sportoviště, nebo spíš ještě šrouby utáhnout.

Například zvážit celostátní omezení pohybu podle izraelského vzoru. Pokud se má někde rozvolňovat, pak ve školách. Mělo by se také víc testovat - a testováním možná podmínit fungování škol a výrobních firem. Kromě toho rozdávat v hromadné dopravě nebo před velkými obchody respirátory, více penězi motivovat lidi zůstávat s příznaky nemoci doma a podobně.

Přijetí podobných opatření ovšem předpokládá, že ve vedení státu jsou lidé, kterým na zvládnutí krize záleží a chtějí se domluvit. To se teď ale dál komplikuje.

Je evidentní, že zamítnutím nouzového stavu opozice přebírá díl odpovědnosti, a činí tak na politickém hřišti, jehož podoba konsenzuálním řešením nepřeje. Opozice má proti sobě premiéra, jehož motivace k dohodě opět o něco klesla. Zatímco dosud nesl plnou odpovědnost za zpackanou protipandemickou strategii on, teď se karty promíchaly.

Dá se čekat, že místo věcných řešení Babiš rozehraje PR hru, kde bude vinu za každý nepříznivý vývoj házet na opozici. Může jít ještě dál a rezignovat s vysvětlením, že bez nouzového stavu se nedá vládnout, a tím hodit na opozici celou odpovědnost. Navíc je tu Miloš Zeman, na jehož státotvornost se vůbec nedá spoléhat. Pokud Babiš odstoupí, bude to prezident, kdo bude držet mocenské páky a rozhodovat o dalším postupu do voleb. A bezesporu zvolí takovou strategii, která půjde na ruku Babišovi.

Opozice se premiérovi vzepřela, zabránila mu schvalovat si nouzový stav a s nikým se nebavit. Také se ovšem vydala do rukou solitéra z Pražského hradu, který svůj postoj ke státu naposledy demonstroval privatizací Řádu T. G. Masaryka.

Také je podezřelé, v jaké shodě s opozicí postupovali komunisti a Okamura, kteří jsou jinak se Zemanem jedna ruka. Nebylo tedy hlasování o nouzové stavu pouhou pastí, do které demokratická opozice spadla? To ukáže čas. Jeden trumf ale opozice přece jen má: nutnost před volbami schválit nový volební zákon. K tomu ji Babiš potřebuje.