Fareed Zakaria: Na Trumpovo pohrdání všemi okolo začínáme doplácet

Nedávno jsem byl v Šen-čenu, průmyslovém srdci Číny, kde jsem hovořil s jednou z čínských podnikatelských legend. Zeptal jsem se ho na válku s Íránem a jeho odpověď mě překvapila. „Trumpův útok na Írán pro nás není tak podstatný jako jeho výhrůžka zaútočit na Grónsko,“ řekl mi. „Když to udělal, a to těm nejstarším americkým spojencům, věděl jsem, že Evropa nebude Američany následovat v jejich přístupu k Číně.“ 

Ve Spojených státech jsme zvyklí považovat pravidelné urážky, jimiž prezident Donald Trump Evropu zasypává, za rutinní hysterické scény, za součást reality show, v niž se Bílý dům proměnil. V Evropě však sklenice přetekla. „Díky válce v Íránu (...) Evropa zase našla vlastní páteř,“ napsal nedávno Daniel DePetris v britském vydání časopisu The Spectator, konzervativního a (obvykle) horlivě proamerického časopisu. „Evropští lídři už odmítají padat na kolena a plazit se před Trumpem, aby si udrželi jeho přízeň.“ 

Evropa přechází od slov k činům. Plán Evropské unie „ReArm Europe/Readiness 2030“ počítá v nadcházejících letech s investicemi do obrany ve výši přibližně 800 miliard eur. Dříve to chodilo takto: o evropskou bezpečnost se staraly Spojené státy a Evropané velkoryse utráceli za americké zbraně. Teď Evropané chtějí, aby více peněz zůstalo u nich doma, chtějí budovat evropské firmy a dodavatelské řetězce, chtějí se stát na Washingtonu nezávislými, a to strategicky. 

Stejná logika začíná platit i mimo oblast obrany. Evropská platební iniciativa buduje celokontinentální alternativu ke kartám Visa a Mastercard. Evropské instituce hledají alternativy k SWIFT, PayPal a dalším finančním platformám ovládaným Spojenými státy. Francie přesunula zlaté rezervy z New Yorku do Paříže; politici v Německu a Itálii probírali, zda by jejich země neměly učinit totéž. Evropské vlády hledají alternativy k americkému softwaru, protože se obávají, že americké firmy by jednoho dne mohly dostat rozkaz přerušit poskytování kriticky důležitých služeb. To všechno lze odbýt s tím, že jsou to jenom gesta. Evropa je však jako celek druhou největší ekonomikou světa, s druhou nejrozšířenější rezervní měnou. Co dělá, je podstatné. 

Evropská proměna je nejlépe vidět na tamní pravici. Antiamerikanismus býval doktrínou levice – pařížských intelektuálů, radikálních studentů, protiválečných stran. Pravice byla instinktivně atlantická. A evropská populistická pravice se k Trumpovi dříve pomalu modlila. Grónsko, Írán a Trumpovo obecné pohrdání Evropou však způsobily, že Trump je politicky toxický napříč celým evropským politickým spektrem.

The Washington Post napsal, že populisté jako britský Nigel Farage, francouzská Marine Le Pen, italská Giorgia Meloni a mnozí členové německé strany AfD se od Trumpa a americké politiky distancují. Dokonce i v Maďarsku mohly projevy viceprezidenta J. D. Vance na podporu tehdy ještě úřadujícího premiéra Viktora Orbána jeho volební vyhlídky spíše poškodit. 

Netýká se to jen Evropy. Kanadský premiér Mark Carney ohlásil, že závislost své země na americkém trhu sníží. Podepsal už více než dvacet ekonomických a bezpečnostních dohod, mimo jiné s Čínou. Jejich cílem je zvýšit vývoz mimo USA. Kanaďané nakupují méně amerického zboží a méně jezdí do Spojených států na dovolenou. 

Evropa a Kanada se rozhodně k Číně nehrnou s otevřenou náručí. S Pekingem mají zásadní spory ohledně Ukrajiny, dotací, elektromobilů, vzácných surovin a férových podmínek pro vlastní firmy. Kde to však bude možné, tam se budou k Číně chovat vstřícněji. Budou myslet na zadní vrátka. Budou jednat s Washingtonem, když budou muset, s Pekingem, když se jim to bude hodit, a s ostatními, když to bude možné. Čínský vědec Ta Wej v nedávném článku pro časopis Foreign Affairs tvrdí, že před Pekingem se otevírá úplně nová geopolitická realita, a to je hluboká propast mezi Evropou a Amerikou. Proč to nevyužít? 

Asijští spojenci Spojených států dostávají ten nejtvrdší zásah. Více než osmdesát procent ropy a plynu, které proplouvaly Hormuzským průlivem, směřovalo do Asie. Řada zemí na kontinentu se teď potýká s nejhorší energetickou krizí za posledních padesát let, možná v celé jejich historii. Američtí spojenci jako Japonsko a Jižní Korea museli s prosíkem za americkými protivníky – za Ruskem a za Íránem – a jednali o dodávkách paliva, aby doma neseděli potmě. A aby toho nebylo málo, ještě jim Trump nadával, že se nadšeně nehrnuli do íránské války, kterou s nimi nikdo nekonzultoval. Mnozí z nich nyní vedou s Pekingem rozhovory o vlastní energetické bezpečnosti a zelených technologiích. 

U Trumpovy zahraniční politiky často padá otázka, jak trvalé budou její následky. Dokážou se Spojené státy z takové ztráty důvěry u svých spojenců vzpamatovat? Už vidíme, že jednotlivé země začaly s dalekosáhlou a dlouhodobou proměnou své politiky, a brzy to bude znát i v praxi. Uvědomily si, že svěřily svou bezpečnost a prosperitu Washingtonu, ten to využil a zmáčknul je. Tak se rozhodly si sjednat pojistky, které by je před nevypočitatelnou Amerikou ochránily. A kdo by jim to mohl vyčítat.