Modernizace státu: Česko narazilo na hranice své ochoty anebo svých možností
41. místo v žebříčku korupce stvrzuje naše místo v zóně postkomunistické Evropy
Známá zkušenost nás učí, že země si o sobě rády vytvářejí mýty podporující přesvědčení, že jsou lepší, než odpovídá realitě. Rozšířená česká legenda říká, že máme velký ekonomický a společenský potenciál. Že jsme to dokázali už za první republiky, kdy jsme patřili mezi nejvyspělejší země Evropy. Později jsme se propadli, ale za to mohly vnější okolnosti v podobě komunismu importovaného z Ruska. A pokud teď po jeho konci nebudeme brzděni jinými vnějšími překážkami (třeba bruselskou byrokracií), můžeme zase patřit k nejlepším. Schopností a vůle na to máme dost.
Tenhle narativ se dobře poslouchá, rádi ho tedy šíří i politici před každými volbami. Přitom oni sami jsou důkazem, jak je celé tohle vyprávění vachrlaté. Možná to nic neukazuje lépe než český vztah k potírání korupce.
Asi nejen politika


Po revoluci 1989 jsme žili v přesvědčení, že česká politika pomalu, ale jistě směřuje k postupnému vymýcení korupčního prostředí, které se tady za komunismu adaptovalo ve všem – od podpultových banánů a přijetí dítěte na střední školu až po automechaniky a doktory. Dílem to mělo být postupným zlepšováním státních služeb, dílem pak přirozenou motivací demokratického státu fungovat co nejlépe.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu