Ministr ničení kultury

Ne že by se letos Oto Klempíř mohl doposud vznášet na růžovém obláčku, ale zvlášť poslední dny mohly být pro ministra kultury opravdu krušné. Slovo mohly je přitom s ohledem na jeho bezprecedentní reakci na aktuální události zásadní.

Už o víkendu zaznělo z úst řady laureátů na divadelních Cenách Thálie, že netuší, jestli vůbec budou moci dělat svou práci i příští rok. Podle nich v divadelním prostředí vládne kvůli liknavému přístupu ministerstva k rozdělování veřejné podpory totální „chaos“. V pondělí pak Babišova vláda schválila novou Státní kulturní politiku, kterou narychlo sepsala Klempířova mluvčí Barbora Šťastná. Ve veřejném prostoru tím ještě víc narostla mezi lidmi napříč kulturním sektorem kritika, že s nimi vládní materiál nikdo nekonzultoval. A když už, tak jako na videu z jednání v parlamentu, kde Klempíř mistruje herce Národního divadla Josefa Bánovce zastupujícího iniciativu Kultura teď!. A vmete mu do tváře, že nesouhlas s dokumentem je jen důkazem celkového úpadku „zlaté kapličky“.

Pro úředníka zastupujícího ve vládě jakýkoli obor lidské činnosti by mělo být alarmující, když cítí čím dál víc rostoucí odpor ze strany těch, kteří ho vykonávají. Klempíř však místo sebereflexe volí strategii své slovenské kolegyně Martiny Šimkovičové: kdo s ním nesouhlasí, je pro něj nepřítel, chová se k němu arogantně a relevantní obavy ze směřování kultury převádí na ryze osobní konflikt. Přičemž je mu jedno, že se tu nehraje o Otu Klempíře, ale o to, zda nebudeme následovat právě slovenský příklad a podpora kultury od státu se nesmrskne jen na projekty, které vyhovují vládní ideologii.

V úterý to Klempířovi brilantně připomněla spisovatelka Radka Denemarková na zahájení Frankfurtského knižního veletrhu, kde je letos Česko čestným hostem. „Moc opět bezděky prozrazuje svůj nejvlastnější cíl: totálně okleštit život, vyoperovat z něho všechno jen trochu nezávislé a nezařaditelné,“ pronesla a na Klempířovu adresu, jemuž připomněla minulost spolupracovníka StB, uvedla: „Ministři kultury, kteří ničí kulturu, přicházejí a odcházejí, literatura ale zůstává.“

Klempíř vzápětí Denemarkové vyčetl, že mu nemá co připomínat komunistickou minulost, protože se cítí naopak jako oběť režimu. A literární scéně s neskrývanou výhrůžkou vzkázal, že by si měla hlavně uvědomit, že její výjezd do Frankfurtu by se nekonal nebýt peněz, které na ministerstvu rozděluje. To nezní jako reakce člověka pečujícího o kondici české kultury; to jsou slova někoho, kdo se stará pouze o svůj vlastní prospěch a moc. Takoví lidé nemají ve vládě co dělat.