Miloš Zeman: Rozděl a panuj

Projev Miloše Zemana, který zazněl na Albertově, a okolnosti, které ho doprovázely, zaslouží pečlivou pozornost. Nejen proto, že o sobě prohlásil, že je hlasem národa, čímž své kritiky – jak je v českých dějinách oblíbená disciplína – z národa vylučuje. A to tu navíc mluvíme o milionech lidí.

Zemanovo poselství je zřejmé: pokouší se zdejší společnost rozdělit. Činil tak i dosud, ale jeho dnešní slova, navíc pronesená 17. listopadu, míří dál než obvykle. Ti dobří jsou údajně na jeho straně a jsou proti uprchlíkům, ti druzí jsou prý na straně uprchlíků a proti němu. Říká to navíc po boku Martina Konvičky, který slibuje pro oponenty koncentrační tábory.

Je třeba si dávat pozor na to, abychom se nestali komparsem v Zemanem rozehrané hře. Pokud jde o uprchlíky, je většina proti jejich přijímání; v hodnocení Zemana je to ale přibližně půl na půl. Proto se snaží obě témata spojit.

V západních zemích bychom nenašli hlavu státu, která vědomě vytváří z části svých občanů veřejné nepřátele. Pokud tomu chceme čelit, a měli bychom, není řešením nadávání z jednoho tábora do druhého. Téma uprchlíků je přeplněné emocemi, ale jak už jsme v Respektu několikrát psali, kdo je odpůrcem přijímání většího počtu uprchlíků, není automaticky xenofob či nenávistí zasažený člověk.

Odmítání je také projevem opatrnosti a strachu, který má v sobě jisté racionální jádro. Proto je třeba naslouchat lidem, kteří jsou ochotní o tomto tématu normálně debatovat. A stejně tak je třeba přestat s karikováním druhé strany. Že bychom měli přijmout všechny ty, kdo chtějí žít v Evropě, protože pak tu budeme skvělá multikulturní společnost, říká minimum stoupenců přijímání uprchlíků. Většinový argument je jednoduchý: pokud někdo utíká před válkou a má právo na azyl, tak mu máme pomoci. Jsme totiž právní stát.

To poslední, co teď potřebujeme, je festival střetů dobrých, lepších a ještě lepších Čechů, kteří se navzájem obviňují z ohrožení evropské civilizace. Česká společnost je dramaticky rozdělená a vůbec se nedaří překonávat názorové bariéry, které mezi oběma proudy stojí. Je ale nutné se dnes a denně pokoušet tyto hráze překračovat.

Velmi rychle jsme se totiž dostali do situace, kdy není tématem, jaký máme názor na uprchlíky, ale jaký máme vztah ke zdejší společnosti. Jak bude otevřená nikoli vůči migrantům, ale vůči sobě samé. Proto je nutné stoupence pluralitní společnosti sjednocovat, ne oddělovat.

I z toho důvodu je nezbytné šetřit s rychlými výkřiky, že máme omezit některé své svobody, abychom byli ve větším bezpečí. Ano, ještě řadu věcí bude nutné změnit, ale je třeba mluvit o konkrétních návrzích a pečlivě je zvažovat. Ne už teď volat: „Něco udělejme, klidně na úkor svobod.“ Snadno se může stát, že ublížíme sami sobě, ale teroristy nijak neomezíme.

Ostatně malý příklad jsme viděli už dnes, kdy na Albertov nesměli přijít lidé připomínající si události z roku 1989, ale pouze stoupenci Miloše Zemana. A to za asistence policie.

Jak lehce se vymaže kritický hlas pod záminkou bezpečnosti.