Kauza Weinstein může změnit falešné představy o sexuálním násilí

Porota rozhodla a přišel bezmála údiv: málokdo čekal verdikt „vinen“, který zazněl v pondělí u newyorského soudu v případu hollywoodského producenta Harveyho Weinsteina ve dvou bodech obžaloby. Okolnosti dvou klíčových případů, kvůli nimž stál filmař před soudem, byly totiž značně nuancované, mnohovrstevnaté, nejednoznačné - a dotčené ženy zdaleka neodpovídaly rozšířené představě o tom, jak má „ideální oběť“ znásilnění vypadat a chovat se.

Zejména v tom smyslu, že jak bývalá asistentka produkce Mimi Haleyi, tak někdejší aspirující herečka Jessica Mann s Weinsteinem udržovaly vztah i poté, co je sexuálně napadl a znásilnil. Na to pochopitelně sázela obhajoba, když tuto skutečnost doložila řadou důkazů a vyvozovala z toho, že obě ženy si vše vymyslely. Jenže se stalo něco nečekaného.

Ačkoliv neznáme přesnou motivaci poroty, soudě podle verdiktu, k němuž sedm mužů a pět žen po pětidenním rokování dospělo, vzali porotci celou tuto složitou a nuancovanou realitu sexuálního násilí v potaz. Pokračující vztah obou žen k Weinsteinovi pro ně nebyl důkazem, že k činům nedošlo, případně že nemohly být tak hrozné, když ženy vztah okamžitě nepřerušily, ale nedílnou součástí komplikované dynamiky, v níž se sexuální násilí obvykle odehrává.

Jak před soudem srozumitelně a přesvědčivě vysvětlila americká forenzní psychiatrička Barbara Ziv, zhruba pětaosmdesát procent znásilnění se odehraje mezi lidmi, kteří se znají – partnery, známými, kolegy, přáteli, v rámci rodiny. Stejná čísla předkládají také tuzemští experti, třeba podle policejní psycholožky Ludmily Čírtkové jde o „osmdesát procent a více“.

Tento fakt jednak významně komplikuje oznamování věci policii, protože oběti mají často pocit, že oznámením zničí rodinu, přátelské vztahy či přijdou o práci (byť odpovědnost samozřejmě leží na pachateli). A právě proto také patří znásilnění mezi nejméně oznamované trestné činy.

Rovněž to znamená, že tyto – často dlouholeté - vztahy pokračují dál i po napadení. „Je zcela běžné, je to dokonce norma, že oběti zůstanou v kontaktu z útočníkem,“ řekla Ziv.

A zůstanou s ním v kontaktu z nejrůznějších důvodů, velmi často proto, že jsou v hlubokém šoku, že se něco takového přihodilo; doufají, že šlo jen o jakousi odchylku a že budou moc pokračovat v normálním životě. Nebo proto, že přerušení kontaktu by mělo dalekosáhlé následky pro jejich osobní či profesní život; třeba v případě, že jsou na pachateli finančně závislé, mají s ním děti, či je to jejich nadřízený.

Konkrétně u Jessiky Mann celý příběh dokreslují další detaily z jejího života. Weinstein ji znásilnil v roce 2013 v newyorském hotelu, za což mu hrozí čtyři roky vězení (za sexuální napadení Mimi Haleyi pak od pěti do pětadvaceti let). Žena ze silně nábožensky založené rodiny, která vyrůstala na farmě ve státě Washington, z domova utekla v šestnácti, a deník The New York Times píše, že šlo o „abusive home“. Dál nespecifikuje, čím přesně jí doma ubližovali, ale ať už to bylo cokoliv, každopádně ji to úplně nejlépe nevybavilo do života.

Jak víme z rozsáhlých studií sexuálně zneužívaných nebo týraných dětí, velmi často jsou oběťmi týrání nebo násilí v dospělém životě. A jsou tedy coby snadné cíle často vyhledávány sexuálními predátory, zejména proto, že nemají zdravé obranné mechanismy. Když Jessica Man s tímto (ne)zázemím a traumaty v sedmadvaceti potkala šedesátiletého, nesmírně vlivného a bohatého Weinsteina, byla mocenská rovnováha mezi nimi mimořádně vychýlena v její neprospěch.

Odsouzení Harveyho Weinsteina samozřejmě představuje klíčový moment jednak pro celou kauzu, jednak v širším kontextu i pro celosvětové virální hnutí MeToo,  které spustila. Ale dává rovněž naději na změnu v obecnějším chápání sexuálního násilí. A nejen u policistů, žalobců a soudců, kteří rozhodují, jestli se budou případem zabývat a často podobné kauzy v minulosti odmítali. Ohromná pozornost, které je Weinsteinovi věnována, dává naděje, že ona proměna nastane také u veřejnosti.