Je to dobrý nápad: neignorovat, že náš stát vyháněl své občany

Jeden z mýtů, které provázejí českou politiku už od prvních let po revoluci, se jmenuje „tlustá čára za minulostí“. Je spojen s představou, že nastane doba, kdy budou události naší historie pochopené, největší křivdy vyřešené a vzpomínky se stanou v politice či veřejné diskusi natolik přítěží, že je bude vhodné opustit a nevracet se k nim.  

Jenže tahle představa se míjí s realitou. Nepočítá totiž s nekončící potřebou hledat v minulosti poučení a promítat jej do neustále se měnící přítomnosti. Zkrátka to, co jsme považovali za „vyřešené“ v nultých letech nebo v minulé dekádě, může společnost vidět začas jinak a chtít to zohlednit ve svém novém politickém rozhodování.

To se nyní týká i posledního návrhu Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) odškodnit oběti akce Asanace, tedy organizovaného vyhánění signatářů Charty 77 z republiky. Akci spustila v rámci promyšlené operace tajná komunistická policie na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, aby zabránila popularizaci Charty hlavně mezi mladými lidmi.  

Oběti nevěděly, že jsou terčem státem pečlivě organizované operace, a podrobnosti se dostaly na veřejnost až ve svobodných poměrech po roce 1989. Veřejnost se dozvěděla, o co šlo, vedlo se i několik procesů s estébáky, kteří vyhánění prováděli. Zároveň ale účtování s Asanací brzdil jeden její zvláštní rys. O cestě na Západ snil za komunistů víceméně každý, ať už kvůli svobodě, konzumu nebo obyčejné zvědavosti, jak to za ostnatými dráty vypadá. Mnozí proto měli tendenci chápat Asanaci tak, že vlastně nešlo o skutečné příkoří, ale spíš o šanci na pohodlnější život.