Jak jsem zblbnul na Twitteru

Deník The New York Times mění svůj přístup k Twitteru. Novináři byli dosud tlačeni k tomu, aby tam byli co nejaktivnější. Nyní redakce nabádá k pravému opaku. Nemá to prý příliš pozitivní dopady, novináři by se měli věnovat hlavně práci, na sítích se pak také stávají častějším cílem útoků. Zdá se to tedy jasné: všichni zmizme ze sítí. Ne, není to jednoduché. A nikdy nebylo. A zřejmě ani nebude.

Za prvé platí, že New York Times nejsou pro ostatní média příkladem téměř v ničem. Ano, to zní jako ideální věta z Twitteru, která rozproudí hádku, ale nemá význam. Takže jí zkusme význam vtisknout, máme na to víc znaků: NYT jsou tak obří médium, s tolika čtenáři, tolika penězi a navíc operující na globálním trhu (angličtina), že se tyto noviny nedají napodobit téměř v ničem. Rozhodně ne třeba v obchodním modelu. Mají totiž k dispozici tolik platících čtenářů, že si mohou dovolit být levnější i než české noviny.

U sítí to platí stejně. Kolegové z NYT nepotřebují pozornost, protože ji mají automaticky. Čeští novináři potřebují pozornost, protože se pohybují na malém trhu a téměř všichni bojují o přežití. Novinář(ka) s velkým zásahem na sociálních sítích má pro redakci velkou cenu, protože může na obsah lákat větší počet lidí. Jsou redakce, jež odměňují redaktor(ky) za čtenáře, kteří si na základě jejich článků předplatili daný titul. To dnes umožňují kvalitní internetové programy.

Asi před rokem a půl jsem se rozhodl téměř vypustit vstupování do hádek na sociálních sítích. Stejně tak jsem tam dramaticky zredukoval své komentování událostí. Považuji to za nejlepší rozhodnutí, které jsem v posledních letech udělal. Mám více času na práci, jsem klidnější, zlepšil se můj názor na lidstvo, protože se nemusím brodit v absurdních argumentech. Chvíli jsem si psal bokem statusy a tweety, které jsem chtěl na sítě dávat. Když jsem se na ně s mírným zpožděním (dnů či týdnů) podíval, zjistil jsem, že jsem jejich nezveřejněním lidstvo neochudil a několikrát se vyhnul blamáži. Některé tweety už nedávaly smysl, jiné byly naprosto chybné, protože vycházely z informací, které už za pár hodin neplatily.

Takže je to jednoduché… Ne, není. Vystoupením z debat mi dramaticky poklesl zásah na sítích. V několika vláknech jsem zřejmě „prohrál“, protože jsem odmítl se obhajovat v bitvách, které mi nedávaly smysl. A hlavně na ně nemám vůbec čas. To je dnes klíčová komodita. V minulosti jsem byl nejčastěji zván do jiných médií nikoli na základě svého propracovaného textu v Respektu, ale díky svým rychlým aktuálním tweetům. Ostatně drtivá většina lidí (třeba závozník, náhodný kolemjdoucí) na mě reaguje ne kvůli Respektu, ale proto, že mě prý znají ze sítí. Připomnělo mi to slogan v některých obchodech: Znáte z reklamy…

Před dvěma lety jsem byl na debatě se studenty o novinařině. Když jsem zmínil jednoho žurnalistu, student na to reagoval v duchu: jo, to je ten idiot. Já jsem namítl „ne, to je skvělý novinář“. Ukázalo se, že všichni přítomní studenti znali novináře jen a pouze z jejich vystupování na sítích. Neměli pocit, že si mají číst jejich články. A buďme upřímní, komunikace velké části novinářů (konkurují nám snad jen politici a Roman Joch) je na sítích katastrofální. Mimo jiné i to vedlo k mé pozdější úvaze se z debat stáhnout. Respektive účast omezit. Podstatu novinařiny vidím v nabízení hlubšího kontextu, ne v “gladiátorských” střetech.

Co tedy s tím? Popravdě, netuším. Jde asi o neustálé hledání hranice. Pochopil jsem, že sítě nemají smysl pro humor. A tím myslím, že nemají váš smysl pro humor. Nemá cenu se snažit cokoli vysvětlit. Kdo vás pochopit chce, ten to dokáže. Velká část reakcí není ve skutečnosti určena vám, ale klanu, který sdílí jejich názory (více jsem se tomu věnoval zde). Debatovat s anonymy a trolly vás stojí duši… Přesto jsou sítě dobrý nástroj pro komunikaci se čtenáři. Skrz zprávy dostanete výbornou zpětnou vazbu. A zdůrazňuji, že skrz zprávy. Ti, kterým jde o podstatu, vás většinou chválí veřejně a „kritizují“ skrytě. Snažím se dělat to samé: když vidím chybu, raději dotyčnému napíšu zprávu, aby ji mohl opravit.

I přes zmíněné omezení trávím na sítích hodně času, protože odpovídám čtenářům. Řeším, co jim nefunguje na našem webu, kde najdou audio… tedy řadu věcí, které nemá dělat šéfredaktor. Ale blízkost se čtenáři je pro nás klíčová a prostě nejsme tak velká redakce, aby to mohl dělat někdo jiný. Vzhledem k omezeným možnostem jsou sociální sítě také víceméně jedinou cestou, jak o sobě dát vědět. Odkazy na články jsou pro návštěvnost webu důležité, i když nestálé.

Twitter je dobrý nástroj, ale ovládat ho je poměrně těžké.