Íránská občanská válka není v americkém zájmu

Změna režimu jazzovou improvizací.“ Tak popsal uznávaný znalec Íránu Karim Sadjadpour strategii Trumpovy vlády ve válce, kterou s Íránem začala vést. Je to bohužel nejpřesnější popis neustálých a nijak nesouvisejících otoček a nejistoty, které teď Washington provozuje a vyzařuje.

Válku zahájil prezident Trump tím, že nabádal íránský lid ke svržení vlády. Asi předpokládal, že se režim okamžitě zhroutí. Ale když se to nestalo ani za den, ani za dva, změnil kurz. Začal nahlas přemítat o jednání s možnými novými vůdci, které režim vybere, a vychvalovat („dokonalý“) americký zásah ve Venezuele jako model k následování. Právě proto, že nešlo zdaleka o změnu režimu, ale zatčení dvou lidí.

Ministr obrany Pete Hegseth výslovně popřel, že by se jednalo o „válku kvůli změně režimu“, stejně tak jeho hlavní poradce Elbridge Colby. Oba uvedli, že jejím cílem je jen oslabit íránské ozbrojené složky (z nichž mnohé byly v červnu loňského roku „zničeny“ při dvanáctidenním bombardovacím útoku, při němž hrály roli i neviditelné bombardéry, které se neobjevily na radarech). A pak přišel další obrat, když prezident Donald Trump oslovil kurdské vůdce v Íránu a Iráku a slíbil jim podporu, pokud se zapojí do boje – ne proto, aby oslabili íránskou armádu, ale aby pomohli svrhnout teheránskou vládu a možná i překreslit íránské hranice. Trump pak prohlásil, že žádná dohoda nebude, pokud Írán „BEZPODMÍNEČNĚ NEKAPITULUJE“.

Cílem války tedy není svrhnout íránský režim, až na výjimky, kdy to jejím cílem je.

Nejnebezpečnější na ní ale není to, že její hlavní aktér improvizuje jako saxofonista. Horší je skutečnost, že obě země, které ji vedou, mají rozdílné a možná neslučitelné záměry. Pro izraelského premiéra Benjamina Netanjahua jde v této válce zcela jistě o zničení Íránské islámské republiky. Říká, že útok je vyvrcholením snů starých čtyřicet let. A využívá této příležitosti i k tomu, aby naprosto zničil Hizballáh.

Čas se krátí

Vojenská strategie Izraele má jasný cíl a v souladu s ním je brilantně prováděná. Izraelské údery sekají íránskému vedení jednu hlavu za druhou, ničí vojenské základny a budovy vedení režimu, dokonce i policejní stanice. Jak uvedl deník The Wall Street Journal, systematicky ničí íránský represivní aparát – tlačí tak režim pořád blíž k okraji kolapsu. Při současném vývoji by Izrael mohl uspět. To pravděpodobně povede k mocenskému vakuu v zemi, a to zase může vést ke vzpouře a skoro určitě k občanské válce. Mějme na paměti: ať po moci sáhne kdokoli, tenhle režim se bude bránit. Můžeme to srovnat se Sýrií, zemí, která se více než deset let zmítala v občanské válce, jež přinesla stovky tisíc mrtvých a miliony uprchlíků.

Írán by explodoval snadno. Je to země plná etnických skupin – Kurdů, Arménů, Ázerbájdžánců – s vazbami na sousední země. Žijí spolu v míru, ale jak ukazuje historie od Balkánu po Irák, zmizí-li řád a moc začne být k mání, lidé se přimknou ke svým kmenům a ztrácejí důvěru v ostatní. A tak začíná občanská válka.

V Íránu by ji živila skutečnost, že současný režim má za sebou zástupy oddaných a po zuby ozbrojených vojáků, kteří budou bojovat proti jakékoli nové vládě nebo mocenskému uskupení. Odhaduje se, že její revoluční gardy mají sílu téměř 200 000 mužů a polovojenské jednotky Basídž čítají několik set tisíc mužů. Je tu regulérní armáda o síle 400 000 mužů. Stejně jako se armáda Saddáma Husajna po americké invazi rozplynula, ale její velká část se znovu objevila, tentokrát jako povstalci, i revoluční gardy si lze představit v jiném hávu, ale bojující proti jakékoli nové síle, která by se snažila ovládnout zemi. V Libyi, více než čtrnáct let po pádu Muammara Kaddáfího, pořád neexistuje jedna skupina, která by kontrolovala celý stát. Stát je totiž mnohem snazší zničit než znovu vybudovat.

Pro Izrael je to nejspíš přijatelný výsledek. Zbavil by se svého největšího nepřítele, a jestli to znamená chaos v Íránu (a v Libanonu), budiž. Během syrské občanské války byl Izrael ve skutečnosti ve větším bezpečí než před ní. Už nemusel čelit velkému arabskému státu, který s ním chtěl bojovat. Íránská občanská válka ale není v zájmu ani Ameriky, ani jejích nejbližších arabských spojenců. Ti jsou závislí na stabilitě a předvídatelnosti celého regionu, aby v něm mohla volně proudit ropa, zboží, peníze a lidé.

Washington musí najít způsob, jak udržet to, co svou válkou získal – odzbrojený a neškodný Írán – aniž by zemi dotlačil k občanské válce. Cesty k tomu pořád jsou. Užitečnou roli prostředníka by, jako obvykle, mohl sehrát Katar. Ale čas se krátí. Válka v jednu chvíli dosáhne bodu zlomu, a nikdo nebude schopný kontrolovat její šíření.

Autor je americký politolog a publicista.

© 2026, Washington Post Writers Group