Fareed Zakaria: Aby liberalismus porazil socialisty a populisty, musí se radikálně změnit

Dvě události, které se nedávno odehrály na opačných stranách Atlantiku, poukazují na stejný problém. Ve Velké Británii je mužem, od něhož se všeobecně očekává, že nahradí důstojného Keira Starmera v úřadu premiéra, Andy Burnham, který jako své krédo hlásá „socialismus příznivý pro podnikání“. V New Yorku přinesly demokratické primárky výrazná vítězství socialistům. Obojí naznačuje, že povstalecká levice našla způsob, jak proměnit protest v moc.

Nejprve jedna výhrada: levice nesměřuje jednotně k socialismu. Mnoho primárek mimo město New York vyhráli umírnění demokraté. V názorově nevyhraněném volebním obvodu těsně za hranicemi města suverénně zvítězila válečná veteránka Cait Conley. Určitý druh liberalismu však ztrácí energii, sebevědomí a spojení s lidmi, které údajně zastupuje.

Ve své nové knize The Revolutionary Center (Revoluční střed), brilantní intelektuální historii liberalismu od osvícenství po současnost, nám Adrian Wooldridge připomíná, že liberalismus byl kdysi nejradikálnější silou v politice. Útočil na zděděná privilegia, monopolní moc, cenzuru, aristokracii, církevní autority a uzavřená cechovní sdružení. Nebyla to ideologie establishmentu. Bylo to beranidlo proti establishmentu.

Dnes se liberalismus ztotožňuje s mocí – s velkými univerzitami, nadacemi, mediálními organizacemi, korporacemi a byrokracií. Wooldridge tvrdí, že to vedlo ke dvěma zásadním selháním.

Prvním z nich je pasivita. Moderní liberalismus, rozhodně od devadesátých let, oslavuje volný trh a svobodné lidi. V praxi to znamenalo deregulaci jak hospodářského, tak osobního života, přičemž následky byly vnímány jako cena za svobodu. Na trzích se nekontrolovaně usadily korporace a zvýšila se nerovnost. V osobním životě se liberálové zdráhají označit určité chování za společensky destruktivní.

Výsledkem je liberální fatalismus. Závislí a duševně nemocní lidé přespávají na ulicích měst, a liberálové to často popisují jako problém s bydlením. Miliony lidí trpí nemocemi souvisejícími s obezitou a pro liberály je pohodlnější obviňovat „potravinové pouště“ (maloměstské či venkovské oblasti, kde mají obyvatelé ztížený přístup k obchodům s čerstvými a zdravými potravinami – pozn. red.) než se postavit proti firmám, které své zákazníky učí konzumovat průmyslově zpracované potraviny. Společnosti provozující sociální sítě dělají totéž s pozorností svých uživatelů.

Wooldridge volá po oživení liberálního paternalismu. Tento výraz asi nezní uším moderního člověka nejlépe. Liberální společnost by však měla oslavovat individuální práva – a zároveň vyžadovat individuální odpovědnost. Měla by pochopit, že svobodu může zničit nejen stát, ale také závislost, monopol, kriminalita, neznalost a závislost.

Zrazují děti

Toto není argument ve prospěch socialismu. Je to argument ve prospěch opravdovějšího liberalismu. Liberálové by měli milovat trhy ne proto, že umožňují silným dominovat nebo posilovat nerovnost, ale proto, že skutečná konkurence dává šanci i těm malým, aby se postavili silným. Zdravý trh není ten, na kterém si čtyři společnosti tiše rozdělí odvětví a pomocí právníků, lobbistů a algoritmů brání vstupu nových konkurentů. Je to trh, na němž se mohou prosadit noví účastníci, spotřebitelé si mohou vybírat, pracovníci mohou měnit zaměstnání a zavedení hráči mohou zkrachovat.

Druhé selhání, které Wooldridge identifikuje, je nepříjemnější, protože se týká samotného postavení liberálů. Liberalismus věří v meritokracii. Historicky to byl jeden z jeho nejvznešenějších ideálů. Tvrdil, že lidé by se měli prosazovat díky talentu a úsilí, nikoli díky původu, rase, kastě nebo třídě. Postupem času však meritokratická elita zatuhla a připomíná aristokracii.

Liberální elita podporuje sociální spravedlnost, ale dělá málo pro to, aby zrušila přijímání studentů na základě rodinné tradice. Chce, aby se chudí dostali výš na společenském žebříčku, ale ne za cenu toho, že by se muselo stavět více bytů v zelených čtvrtích, kde sami žijí. Chválí individuální zásluhy, ale vytvořila rozsáhlou byrokracii založenou na diverzitě, která příliš často posuzuje lidi podle skupinové identity, nikoli podle individuálního charakteru.

Nikde není tento jev zřetelnější než ve školství od mateřské po střední školu. Skutečně liberální politika by vycházela od dítěte. Zaměřila by se na jakoukoli instituci – odbory, byrokracii, školské rady, univerzitní katedry –, která posiluje svou vlastní moc, zatímco zrazuje americké děti.

Aby mohli vzkvétat

Právě v tom spočívá zdroj síly demokratických socialistů a pravicových populistů. Chápou, že lidé chtějí, aby za ně někdo bojoval. Možná nabízejí špatná řešení – levice třídní boj, protekcionismus a státní kontrolu, pravice protekcionismus, etnické nepřátelství a rasovou nostalgii. Znějí však jako outsideři, kteří jsou ochotni postavit se proti zakořeněným výsadám a nabídnout ochranu ve světě, kde se svoboda stává synonymem chaosu.

Cesta ven z krize liberalismu nespočívá v tom, že se liberalismu vzdáme. Spočívá v tom, že znovuobjevíme jeho radikálního ducha. Liberálové by měli být opět těmi, kdo nenávidí monopoly, zděděné výhody, uzavřené systémy a zmanipulované hry.

Měli by se zasazovat o skutečnou soutěž, skutečnou meritokracii a skutečnou rovnost příležitostí. Měli by se postavit proti moci korporací, když drtí trhy, proti moci vlády, když chrání držitele nejrůznějších výhod, a proti moci byrokracie, která nahrazuje individuální důstojnost skupinovou identitou.

Jak tvrdí Wooldridge, politický střed nemůže být pouhým středem mezi levicí a pravicí. Musí být svým způsobem revoluční. Velkým příslibem liberalismu nikdy nebylo, že lidé budou ponecháni napospas svému rozkladu ve svobodě. Šlo o to, že dostanou nástroje, pravidla a odpovědnost nezbytné k tomu, aby mohli vzkvétat.

Liberalismus začal jako vzpoura proti zkostnatělé moci. Přežije pouze tehdy, stane-li se jí znovu.