Dvě tváře Jaroslava Kubery

Zprávě o smrti předsedy Senátu Jaroslava Kubery se nedalo na první přečtení moc věřit. Ve vrcholných funkcích politiky nás provázel od roku 1994 - a ještě na víkendovém kongresu své ODS byl podle svědků ve své kůži persony, která dokáže cokoli energicky ironizovat. V neděli se mu však udělalo špatně a po několika hodinách zemřel v nemocnici v Ústí nad Labem.

Jaroslav Kubera se za léta v politice proslavil hlavně bojem za „práva“ kuřáků. Sám coby silný kuřák vnímal zákony, které třeba před patnácti lety omezovaly reklamu na tabákové výrobky, jako diskriminační, zákaz kouření v restauracích kritizoval hodně hlasitě. Nelíbili se mu ekologové a témata, která se týkala ochrany životního prostředí na planetě. Jako ekoteroristy označoval už na přelomu tisíciletí aktivisty protestující proti stavbě dálnice D 8 přes chráněné území a ve svém letošním novoročním projevu před ekology přímo varoval. Když před dvaceti lety vznikl zákon o svobodném přístupu k informacím, nazval jej prostředkem k výhodnému podnikání jeho tvůrců, stejně tak docela netaktně kritizoval loni hnutí #MeToo.

Jeho osobní a málo otevřený přístup k liberálnějším tématům mu měl teoreticky udělat spoustu nepřátel. Zařadit jej do kolonky konzervativců, s nimiž se těžko vedou debaty a kteří mají jen omezený okruh příznivců. Jaroslav Kubera se ale překvapivě dokázal téhle kolonce velmi dlouho vyhýbat. Byl opakovaně volen, a to velkým počtem preferenčních hlasů, do čela Teplic. Překvapivě jako pravicový politik vyhrával opakovaně senátní volby v silně levicové kraji, v němž mají dodnes silné slovo komunisté. A nakonec se stal i předsedou Senátu. Čím si získával důvěru lidí?

Autor těchto řádků se párkrát s Jaroslavem Kuberou setkal. Rozhovory s ním měly jeden  - u politiků zdaleka ne běžný – rozměr. Jaroslavu Kuberovi se dalo věřit to, co říkal. Když obhajoval kouření, držel při tom v ruce cigaretu, a odvolával se na vlastní zkušenost a názory. „Cigarety určitě zdraví neprospívají, ale neškodí zdaleka tak, jak tvrdí odpůrci kouření,“ říkal – a vyjmenovával osmdesátileté kmety, kteří dodnes kouří. Daly se mu věřit debaty o boji proti korupci, za lepší správu majetku měst, za Teplice krásnější. Po ruce bylo sice dost argumentů proti jeho tvrzením, ale nedalo se mu vytknout, že se snaží své argumenty manipulovat. Zdálo se, že jim věřil.

Kontroverznost jeho názorů vyvažovala důvěra v to, jak to říká. Posluchač neměl pocit, že s ním hraje falešnou hru. Jistě, tvrdošíjné trvání na věcech, o nichž čas a fakta ukázaly, že nejsou tak pevné jako Kuberovo přesvědčení o nich, jej časem trochu dostaly mimo debatu. Lidé, kteří ho znali aspoň letmo, s ním přestávali diskutovat, protože to bylo zbytečné. Jaroslav Kubera si zkrátka trval na svém.

Pro politika může být kontinuita názoru velkou zbraní v prosazování zájmů, kvůli kterým jej voliči posílají do vrcholných funkcí. Jenže ona kontinuita musí být podložena silnými fakty, a to se Jaroslavu Kuberovi v posledních letech nedařilo. Předseda Senátu nicméně zemřel v okamžiku, kdy si začal zase získávat důvěru liberálů. Jeho plánovaná cesta na Tchaj-wan – přes protesty čínské komunistické strany, která považuje ostrov za své území a oficiální návštěvu čelného politika z Evropy za zradu svých zájmů, i přes protesty prezidenta Miloše Zemana – byla odvážným rozhodnutím. Byla výrazem neidelogického demokratického gesta, které získávalo Česku jistý obdiv mnohem vyspělejších demokratických zemí.

Jaroslav Kubera už na Tchaj-wan nepojede. Ale nezůstanou po něm jen plné popelníky a kritický názor na ochránce životního prostředí, nýbrž i krok, který pomáhal symbolicky vytrhnout Česko z náručí Číny, do níž jej zavedl tuzemský prezident a někteří byznysmeni. A také pocit, že přes všechny své kontroverzní výroky a srandičky byl Jaroslav Kubera člověkem, s nímž mělo smysl mluvit a snažit se jej pochopit.