Co teď ze sebe vypustí Miloš Zeman?

Miloši Zemanovi se dostalo jednoho privilegia: od revoluce 1989 nedali novináři dohromady na žádného politika tak dlouhý seznam kritických výhrad jako právě na Zemana. V něm se zrcadlí, že si prezident během uplynulých pěti let dělal, co chtěl, a nerespektoval ústavní ani morální konvence, na kterých Česko v posledních 28 let stálo.

Fakta, kterých bylo nepřeberné množství a byla snadno přístupná, však hrála v konečných výsledcích jen menší roli. Zeman neztratil žádné hlasy, naopak jich oproti minule víc než sto tisíc získal díky vysoké volební účasti. Rozhodly emoce, které kolem Zemana kvasí už dvacet let a s nimiž umí pracovat jako nikdo jiný v Česku.

Dělat ze Zemanova vítězství nějaká zobecnění, například že voliči chtějí prezidenty s dlouhou politickou zkušeností, je ale ožehavé. Zeman je originál, který elektrizuje veřejné mínění těžko nenapodobitelným způsobem. S klidem se přesto dá říct jedno: těsná většina voličů, kteří přišli volit, dala najevo, že jim nevadí lhaní, urážení celých segmentů společnosti, podrývání Ústavy, opilecké výstupy ve výkonu funkce, vulgarity, papalášské manýry, vytváření korupčního prostředí či bujení klientelismu. To vše překryla Zemanova zázračná schopnost přesvědčit především voliče z menších měst a vesnic, že hájí jejich zájmy, i když jde zhusta o iluzi.

Žádné zasypávání

Vidíme tak určitou novinku v české politice. Do této doby voliči politiky za jejich špatnosti trestali. Teď dali najevo, že jim nevadí. To zřejmě ukazuje na hlubší proměnu Česka, již Zemanovo znovuzvolení symbolizuje. Změnu pozorovanou i v jiných částech střední a východní Evropy a popisovanou jako sklouzávání k autoritářsky řízené společnosti.

Občas padají otázky, jaká část Zemanova charakteru teď vypluje na povrch jeho prezidentství. Lidé, kteří ho osobně dobře znají, to vidí vcelku jasně. Zeman i jeho okolí ve druhém období ztratí zábrany a popustí uzdu všemu, co do této doby dělal. Naznačil to i průběh prvního vystoupení.

Zeman jako stratég ví, jak je důležité, s kým se poprvé po znovuzvolení ukáže na veřejnosti. Přesto se obklopil králem zdejších populistů Okamurou, majitelem nebetyčně servilní televize Soukupem, reprezentantem prozemanovského křídla ČSSD Chovancem nebo svým kritizovaným kancléřem. Tedy nulová snaha ukázat, že by snad mohlo dojít k nějakému zasypávání hlubokých společenských příkopů. Prostor zbyl opět i na tradiční aroganci vůči novinářům.

Zeman také nijak nekrotil často nepochopitelnou nenávist, která v táboře jeho příznivců kypí. I kompromisní kandidát Jiří Drahoš, kterého málokdo ještě před dvěma měsíci lépe znal, najednou začal platit mezi Zemanovými voliči za nepřítele, dokonce ZLO, jak jsme mohli číst a slyšet.

Může se to změnit

To vše lze ale brát jen jako otravný doprovodný rituál zemanovství, jakkoliv se s ním bude muset Česko potýkat i po konci Zemana. Podstatnější teď budou další politické kroky. Volby ukázaly, že Češi mají ve své většině panický strach z migrace a dalších civilizačních výzev, kterým se přitom jako společnost stěží vyhnou. Nerozumějí jim, sami je nezvládnou - a nejeví výraznější ochotu k účasti na jejich společném řešení.

Sám Zeman je součástí formující se koalice Babiše, Okamury, komunistů a části sociální demokracie, která už teď agresivně útočí na nezávislost veřejnoprávních médií i justice a na spojenecké vazby. Patrně tu bude snaha řadu klíčových institucí proměnit, oslabit, víc podřídit politikům. A lze očekávat, že tomu Zeman nebude nijak bránit.

To samozřejmě neznamená, že v tom ony dva miliony sedm set tisíc lidí, kteří volili Drahoše, musí hrát statickou roli. Známá fráze říká, že demokracie není stav, ale proces. Teď v něm získaly navrch síly, které svobodě, otevřenosti a západním vazbám přejí méně, než je podle všeho potřeba. To se však může změnit.