Česká spravedlnost našla způsob, jak stíhat zločiny komunismu. Dost pozdě

Jméno a postavení někdejšího člena ÚV KSČ Jana Fojtíka říká současníkům pramálo. Přesto ho působení v někdejší instituci, z níž byly řízeny komunistické represe, nakonec na chvíli proslaví. Spravedlnost našla před čtyřmi lety – inspirována žalobami a soudy v Německu – konečně ve složitých paragrafech a zákonech cestu, jak by bylo možné potrestat komunistické pohlaváry za odpovědnost při zabíjení a vraždění lidí, kteří se snažili uprchnout na svobodu z komunistického Československa  přes zadrátovanou hranici. A jak určit, kteří z komunistických bossů tu odpovědnost nesli. Tedy aspoň v posledních dvaceti letech socialistického režimu.

Jan Fojtík je v současnosti jediným z té party, který nezemřel; netrpí nějakou formou demence a vnímá realitu. Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV), jmenovitě detektiv Jan Trnečka, v posledních dvou letech popsal, jaké zákony a proč zmínění bossové porušili – k tomu se dostaneme později. A kdo se dostal do hledáčku ÚDV?  Gustáv Husák, Vasil Bilak, Peter Colotka, Karel Hoffmann, Alois Indra, Antonín Kapek, Josef Korčák, Jozef Lenárt a František Pitra zemřeli, a nemohli být tudíž z odpovědnosti za vraždění na hranicích obviněni. ÚDV začal před čtrnácti měsíci stíhat za zabíjení na hranicích další tři někdejší pohlaváry KSČ – Miloše Jakeše, Lubomíra Štrougala a Vratislava Vajnara. Loni stíhání zastavil. Jakeš zemřel a zbývající dva nejsou podle znalců duševně schopni vnímat realitu a nedokázali by stíhání čelit. Tak policii zůstal dvaadevadesátiletý Jan Fojtík.

Pětadvacet let neuměla česká spravedlnost rozetnout, jak se právně postavit k zabití či vraždám více než dvou stovek lidí, kteří zemřeli zásluhou ostrahy hranic (pohraničníků). Buď byli zastřeleni, nebo je roztrhali poštvaní, speciálně cvičení psi nebo je zabil elektrický proud v ostnatých drátech – vypnutý až v šedesátých letech. České zákony dávaly právo pohraničníkům „narušitele“ hranic zadržet jakýkoli způsobem – a tenhle fakt vedl po roce 1989 dlouhá léta k osvobozování za smrt odpovědných pohraničníků. Ti, kdo zabijácké zákony a různé předpisy stvořili a navrhovali, byli zase skryti za údajným kolektivním rozhodováním. Byť se to zdá být neuvěřitelné, čeští právníci, žalobci a soudci to léta tak brali.

Pokud jde o střelbu na hranicích, začalo se toto vnímání měnit až v posledním desetiletí. Zjednodušeně řečeno – ano, komunistické zákony umožňovaly zabíjet na hranicích. A kdosi ty zákony stvořil nebo z vůle a bezmezné moci ÚV KSČ dal stvořit. Ale byl tu další zákon, který přijalo komunistické Československo v půli sedmdesátých let minulého století. Mezinárodní Pakt o občanských a politických právech, který v čl. 12/2, který zaručoval právo každého svobodně opustit kteroukoliv zemi včetně své vlastní a v čl. 6/1 zaručoval každé lidské bytosti právo na život.

Trnečka v obvinění Jana Fojtíka vypočítává, že byl za ČSSR podepsán dne 7. 10. 1968, dne 11. 11. 1975 s ním vyslovilo souhlas Federální shromáždění ČSSR, dne 23. 12. 1975 byl ratifikován prezidentem ČSSR, dne 13. 10. 1976 byl vyhlášen ve Sbírce zákonů vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb. a pro ČSSR vstoupil v účinnost dne 23. 3. 1976.

A jak prokázal ÚDV, všichni výše zmínění členové komunistického ÚV byli se zněním paktu seznámeni. Kromě jiného disidentským prohlášením Charty 77. Ale také na různých doložených zasedání ÚV KSČ. A tam dostávali všichni prominenti prokazatelně i zprávy o střelbě a mrtvých na hranicích.

Je skoro jisté, že ani Jan Fojtík se vzhledem ke svému věku k soudu nedostane, ale obvinění je cenné z jiných důvodů. Dává do hry zajímavý pohled na právní výmluvy za zločiny komunismu. Protože říká, že se pohlaváři dopustili „zvláště závažného zneužití pravomoci“ - věděli, že zákony a nařízení, které je v jejich moci změnit, odporují zmíněné nadřízené mezinárodní dohodě o lidských právech a věděli také o zabíjení na hranicích. Avšak nejednali, zákony a nařízení nezměnili, a tím způsobili utrpení, bezpráví, nebo dokonce smrt stovkám lidí – samozřejmě v případě konkrétních útěků za svobodou, jinak bylo bezpráví mnohem víc.

Obvinění za střelbu na hranicích dává tedy  do ruky zajímavou možnost, jak se právně a skrze normativní spravedlnost dívat na komunistické represe. Šestadvacetistránkové obvinění Fojtíka je informativním čtením o právním kontextu naší novodobé historie i o historii komunistické represe.  Bohužel je nutné dodat, že najít tento pohled trvalo docela dlouho. Třeba v Německu podle podobného právního klíče a pohledu soudili tamní “zločiny na hranicích“ už na přelomu tisíciletí.