Babiš jde s extrémisty? Nesvádějme to na voliče

Jak přibývají důkazy těsné spolupráce ANO, komunistů a okamurovců, v komentářích (například tento týden od Jindřicha Šídla v ČRo Plus) se objevuje konstatování, proč se tomu nemáme divit. Voliči si to tak zvolili, píše se v článcích. Zkrátka sklízíme výsledky voleb. To je však nebezpečný omyl. Svádí se tu na voliče něco, za co nesou odpovědnost politici.

Je značně zavádějící tvrdit, že o koalicích a jiné politické spolupráci rozhodují hlasy rozdané ve volbách. Do určité míry jistě ano. Ovšem stanovují pouze startovací vyjednávací pozici, nikoliv výsledek samotného vyjednávání. Voliči nemohli hlasovat a ani nehlasovali pro - tichou nebo přiznanou - koalici ANO, KSČM, SPD.

Ať už si o Babišovu hnutí ANO (poctivější je mluvit o straně direktivně řízené zakladatelem) myslíme cokoliv, před volbami neslibovali, že uzavřou dohodu s extrémisty. Dokonce s nimi ani nemají podobný volební program. Problém byla Babišova minulost, trestní stíhání, obrovský střet zájmů, vlastnictví médií, nikoliv extrémisticky vychýlený program.

V programové rovině dostal Babiš hlasy pro představu celkem běžné evropské modernizace Česka a nalezení partnera, s nímž by ji mohl uskutečnit. Výsledky voleb přitom jednoznačně upřednostnily neextrémistické strany: ty dostaly 85 mandátů, zatímco komunisté s Okamurou pouze 37.

To jen na připomenutí, jaké jsou výchozí pozice, které umožňují řadu koaličních variant. Pokud by některé z demokratických stran na dohodu s ANO přistoupily, velmi pravděpodobně by rozdělování parlamentních funkcí, které nás teď tak excituje, vypadalo úplně jinak. Okamura by se zřejmě i tak stal místopředsedou parlamentu, ale do vedení klíčových výborů by výrazně víc promluvili ti, kteří by s Babišem řešili vládní spolupráci.

Voliči tedy nic nerozhodli, rozhodlo chování demokratických stran. Napřed se před volbami předháněly v tom, která rezolutněji vyloučí spolupráci s ANO. Po volbách se obvykle rétorika zjemňuje, berou se v potaz výsledky voleb, nastupuje realismus a odpovědnost za řízení státu. V Česku je však averze vůči Babišovi tak silná, že se stranická rétorika po volbách prakticky nezměnila. Opět slyšíme, jak s Babišem nelze spolupracovat a jak se všichni demokraté v rozporu se smyslem politiky snaží přikrčit v opozici.

Těžko se tedy můžeme divit, když si Babiš hledá ochotu ke spolupráci jinde a je ochoten za ni platit funkcemi nebo lepším výhledem v jednací síni. To, že tak činí velmi ochotně, není nic povzbudivého, nicméně s tím měli demokraté počítat, pokud jim to teď vadí.

Jestli je rezolutní odmítání Babiše dobrou strategií, nebo není, ať si každý rozhodne podle svých priorit. Nevymlouvejme se ale na voliče. Jsou to tzv. demokratické strany, které velmi snadno vyklidily cestu a teď pasivně koukají, co se stane. Koukáme i my, voliči. A může se toho stát hodně. Odpovědnost ovšem ponesou politici, kteří se nechali zvolit s dostatečně silným mandátem, aby mohli mnohému zabránit.