Zemřel Václav Havel

Tyto řádky se vůbec nepíší snadno. Odešel totiž muž, který se zasloužil o naši svobodu a demokracii jako málokdo. Tak jako generace před námi měly svého T. G. Masaryka, my jsme měli svého Václava Havla. Je to pro Česko smutná zpráva, může nás aspoň trochu utěšit, že se mu dostalo té výsady, že jako první demokratický prezident zemřel ve chvíli, kdy jeho zemi nehrozí bezprostřední totalita. Toto štěstí neměl ani Masaryk a ani Edvard Beneš.

Věděl, kam se postavit

Už od roku 1996 padala otázka, kdy tento smutný okamžik nastane. Komunistické vězení se na zdraví Václava Havla projevilo velmi neblaze, což poznal právě zejména v druhé polovině devadesátých let, kdy pohlédl smrti do tváře. Díky péči lékařů přežil a mohl sloužit své zemi ještě další prezidentské období a následně i jako exprezident důchodce. Přesto, že se tento moment očekával, přichází rozpaky, jak to uchopit, jak se s tím vyrovnat.

Ano, jde samozřejmě o sobecké důvody, protože zatímco jemu je dnes lépe, nám tu bude chybět. V době, kdy se relativizují hodnoty a chybí autority, on byl jistotou. Nemuselo se s ním souhlasit, ale vždy bylo jasné, že za každým jeho krokem je snaha o upevňování svobody, otevřené a pluralitní společnosti.

Václav Havel nebyl klasický hrdina, kterého známe z bájí a legend. Nicméně vždy stál tam, kam jej postavilo jeho svědomí. Ať už to byl jeho projev ke spisovatelům v šedesátých letech nebo vytvoření Charty 77. Stál si za svým a o vše ostatní se postaraly okolnosti. V tom je výjimečný, protože nám dává příklad, který se dá následovat.

Fakt, že po revoluci okamžitě přijal odpovědnost za svou zemi, dokládá, že byl připraven vše dotáhnout do konce. Nechtěl si jen užívat slávy při cestování po světě.

Na začátku devadesátých let se chvíli zdálo, že si chce ukrojit více moci, než mu náleží. Když mu ale poslanci dali oprávněně najevo, že s tím nesouhlasí, tak ustoupil a svou roli přijal. Někdy se angažoval příliš málo (to když Klausova vláda přestala dělat reformy) a někdy příliš mnoho (po pádu Klause v roce 1997). Ke konci své funkce se příliš uzavřel a málo komunikoval s veřejností. To jsou ale chyby, které patří k politickému životu a z nereálného světce dělají reálnou bytost. I tím Čechům vlastně pomohl. Ukázalo se, že prostě bezchybné osobnosti neexistují.

Nepochybně nejvíce ocenění si zaslouží za reprezentaci své země v zahraničí. Díky svému příběhu se mu dostalo nebývalé pozornosti u nejvlivnějších lidí na této planetě. Vlastně hlavně jemu se podařilo zvýraznit Česko na mapě pro politiky Spojených států, což nám pomohlo při vstupu do NATO. A podobně to Česku usnadnilo cestu do Evropské unie. Svou politiku totiž stavěl na hledání spojenců nikoli na rozbíjení potřebných svazků.

Věděl, jak se chovat

Co možná lze paradoxně ocenit nejvíce, byla jeho schopnost odejít z politiky. Je jedním z mála, kdo to zvládl. Přitom když byl ještě ve funkci prezidenta, mnozí jej podezřívali, že se pokusí kolem sebe vytvořit mocenské centrum, které bude konkurovat parlamentu či vládě. Nic takového ale neudělal. Stáhl se do politického ústraní a rozčiloval novináře tím, že odmítal komentovat práci svého nástupce - Václava Klause. Tak jako věděl, jak se má chovat ve funkci, věděl, jak se má chovat bez ní. Muselo to být těžké, protože i když tak Václav Havel nepůsobil, byl to vždy bojovník. Každopádně více energie věnoval na podporu disidentů v totalitních zemích či Foru 2000, kam zval zajímavé osobnosti z celého světa.

Bývalý prezident si dokázal zachovat až do posledních dní pokoru. Jako by vnímal svůj úkol, který mu byl svěřen ke splnění a nikoli k tomu, aby ho povyšoval nad ostatní. Jistá sebeironie je výborně zachycena v dokumentárním snímku Občan Havel či v divadelní hře Odcházení.

Václav Havel byl statečný muž, výborný pozorovatel, esejista, dramatik, intelektuál, politik a příjemný společník. Závěrem nezbývá než říct jediné: Děkujeme a nezapomeneme.