Zelení: vpravo to nejde, půjde to doleva?

Jestli Ondřej Liška nečekaně nezmění názor, stane se zřejmě nejvýznamnější politickou obětí letošních evropských voleb v Česku. Vzhledem k trvalým výsledkům zelených mezi dvěma a třemi procenty si toho zdejší veřejnost spíš nevšimne, přesto Liška a jeho strana tentokrát za pozornost stojí.

Bývalý poslanec a ministr školství patřil v české politice rozhodně k té zajímavější polovině - a pokud tu máme nějaké politiky dobrého západního střihu, pak on byl jedním z nich. Byl by zřejmě důstojným reprezentantem Zelených v Německu nebo Rakousku, ale v Česku se svými ambicemi navzdory nepopiratelnému politickému talentu a politické poctivosti pohořel.

V obecnějším pohledu ovšem nejde ani tak o Lišku samého. Podstatnější je, že posledním debaklem zelených zřejmě končí jedna éra téhle politické strany. A sice její středová poloha, kterou jí před osmi lety svým vítězstvím na sjezdu vtiskl silou své osobnosti Martin Bursík a v trochu levicovější (nebo možná idealističtější) podobě v ní pokračoval i méně dominantní Ondřej Liška.

S kmotrovskou ODS

Bursíkovo období bylo nesené jeho ekologickou specializací. Zelení vrátili do vládní české politiky pod jeho vedením témata udržitelného rozvoje, energetických alternativ nebo šetrnosti k živé přírodě. Bursík měl kliku, že nastoupil v době, kdy nabízel jedinou srozumitelnou alternativu k opotřebovaným parlamentním stranám. I tak dostal jen něco přes šest procent, která pak kvůli zaviněným i nezaviněným chybám promrhal.

Nedokázal odolat vstupu do velmi vratké vládní koalice s cynickou ODS v její vrcholné kmotrovské poloze, kde udělal víc kompromisů, než byla malá voličská základna zelených ochotná unést. Bezesporu velmi dobrý ministr Bursík navíc kvůli práci ve vládě nezvládal řízení strany. Neměl čas, ODS byla příliš silný partner a sám dělal chyby.

Zatímco s jednou důležitou kolegyní (první místopředsedkyní) se pustil do zničujícího sporu, s druhou důležitou kolegyní (šéfkou poslaneckého klubu) naopak začal chodit – a přesto nadále společně s ní stranu řídil. I tohle přineslo do malé komunity zelených ve sněmovně hádky a rozvrat, jež se potom podepsaly na pádu vlády a neschopnosti vrátit se do parlamentu po volbách.

Když totiž odešla velmi povrchní část voličů, kteří v roce 2006 jen hledali jakoukoliv alternativu a zelení se jim připletli do cesty, najednou se ukázalo, že strana nemá ani takovou voličskou základnu, která by je dokázala udržet nejen v nejvyšší politice, ale aspoň v krajích nebo velkých městech, odkud zelení v západní Evropě rostou. Pokud Strana zelených někde uspěla, jako třeba v Liberci nebo v Praze 3, pak pro jistotu pod jinými názvy jako opět nová alternativa vůči starým pořádkům - tentokrát už včetně samotné Strany zelených.

Liška se snažil; jako předseda a po Bursíkově odchodu víceméně jediný obecně známý člen zelených strhl pozornost na svoji stranu. V kampaních pracoval, seč mohl, dokonce i docela dobře rapoval. Ostatně u malé strany je plné nasazení předsedy nezbytně nutnou podmínkou, nikoliv ale dostačující. I když zelení mají dlouhodobě vyprofilovaný program a ideologii, jež spoustě lidí hlavně ve městech v mnohém imponuje, nedokázali uspět ani s Liškou v čele.

Autor tohoto textu se nechce tvářit, že zná důvody, může stejně jako ostatní jen spekulovat. Drtivou ránu zeleným nezasadily jen vnitřní spory z let 2006 - 2010. Zasadil ji paradoxně i Karel Schwarzenberg, jejich politické dítě. Kdysi spojenec se stal hlavním protivníkem zelených, i když to tak sám možná nebral. Vzal jim hlasy hlavně v Praze, kde populární „Karel“ pořád z nějakých ne zcela jasných důvodů táhne.

Evropský formát

Chyby zřejmě udělal i Liška. Rád se profiloval jako politik evropského formátu, který zajede i na Ukrajinu, když je třeba. Právě v tomhle ale nemohl Schwarzenbergovi a jeho straně konkurovat. Zelení měli možná začít úplně od zdola - ignorovat tzv. velká témata a koncentrovat se na lokální, komunální politiku, kde jsou coby aktivisté v mnohých městech jako ryba ve vodě.

Měli voliče přesvědčovat, že jsou stranou, která se jich na komunální úrovni zastane proti cynikům z velkých stran a jejich spojencům z betonářské lobby. A nikoliv jako strana, která má ten nejlepší názor na finanční krizi. Zelení jistě namítnou, že to dělali a budou mít do značné míry pravdu, nicméně neslaný nemastný dojem z vysoké politiky to zřejmě mazal.

Liška příliš symbolizuje politický neúspěch a měl by tedy odejít. Jinak zelení popřou sami sebe jako stranu, která vznikla kvůli hledání politických talentů a úspěšnému dělání politiky, ne kvůli vzájemným sympatiím a pohodě na stranických schůzích. Bylo by také logické, aby odchodem Lišky zelení pozměnili témata a celou stranu poněkud přeorientovali. Těžko to přitom bude doprava, kde dnes stále trůní „Karel“ a protestní hlasy sbírá Babiš. Bude to tedy spíš doleva, možná směrem k pirátům, kteří sbírají mladé voliče, možná ještě víc doleva. Tam patrně existuje voličský potenciál.

Městští levicoví liberálové, z nichž už dnes je - zdá se - u zelených víc než liberálních „pravičáků“ typu Bursíka, se dnes rádi hlásí k sociální demokracii, přesněji řečeno k jejímu Sobotkovu křídlu s Dienstbierem a teď i Kellerem. Lze si ale tipnout, že Sobotka a jeho parta už vstupem do vlády dosáhli ve svém tahu po moci maxima možného. Babiš je velkou konkurenci a Sobotka s ním bude spíš prohrávat než vyhrávat. V sociální demokracii začne opět růst vnitrostranická opozice, jež začne postupně ve straně přebírat aktivitu.

Zelení se pak zřejmě stanou přirozenou volbou právě pro liberální levicové voliče, kteří mají po ČSSD na výběr už jen komunisty. Půjde o proces, který zelené ještě víc nasměruje od středu doleva, tedy tam, kde jsou dnes i jejich západoevropští partneři. Jestli to bude stačit na uchycení se v parlamentní politice, ukáže čas.