Proč Marek Dalík cítí velkou nespravedlnost

V pondělí proběhlo další stání v případu, v němž je kamarád a pravá ruka někdejšího premiéra Mirka Topolánka obviněn, že se při požadavku o skoro půlmiliardový úplatek dopustil podvodu. Další kolo procesu se koná až koncem srpna a je tedy chvíle na první bilancování.

Marek Dalík se hájí, že si o žádné peníze neřekl. Prý ani neví, proč byl pozván na schůzku, na níž si měl o peníze říct; a už si ani nepamatuje kým. Ale pamatuje si, co na schůzce řekl zástupcům výrobce Pandurů – o něž, jak známo, šlo. „Udělal jsem obrovskou chybu, protože jsem jim do očí řekl, co si o nich myslí premiér a co se tady o nich povídá. Že ten kontrakt je předimenzovaný, že jej získali za pomoci úplatků. Neměl jsem jim co jiného říct,“ tvrdil před soudem Dalík. Obvinění manažerů firmy Steyr je podle něj jen pomstou za jeho otevřenost.

Jen připomeňme, že soud má k dispozici rozsáhlou zprávu manažerů firmy Steyr, kterou sepsali během schůzek, jichž se Dalík účastnil. A v ní se píše o tom, že manažerům byly navrženy neetické požadavky. Zkráceno, ze zprávy poměrně jasně vyplývá, že si Dalík řekl o peníze a tuto alternativu podporují i tři další svědecké výpovědi učiněné na policii – před soudem klíčoví svědci ještě nevypovídali. Z tohoto pohledu to má Marek Dalík dost nahnuté.

Na druhou stranu jej musí svírat obrovský pocit nespravedlnosti. Zůstal v tom úplně sám. Když před soudem vypověděl, že původní kontrakt podepsaný vládou Jiřího Paroubka byl předimenzovaný a že v Česku skoro nikdo nepochyboval, že je zároveň korupční, měl pravdu. Ale to, co s kontraktem následně udělala vláda Mirka Topolánka, bylo jako přes kopírák. Navíc to byl mistrovský tah.

K tomu, abychom pochopili pocit nespravedlnosti svírající Marka Dalíka, musíme si udělat malý výlet do historie kontraktu, jenž od počátku smrděl korupcí. S nápadem koupit čtyři sta obrněnců přišlo ministerstvo obrany během šéfování sociálního demokrata Jaroslava Tvrdíka. Kontrakt měl stát čtyřicet miliard korun a cenou přesahoval vše, co ministerstvo před tím koupilo.

Problém byl, že generalita i ministerští úředníci neuměli od začátku přesvědčivě vysvětlit, proč potřebujeme zrovna tento typ strojů a proč jich potřebujeme tolik. Autor o tom popsal v minulosti mnoho počítačových stránek, takže to ví velmi dobře. Stroje armáda nikdy naléhavě nepotřebovala. Už v roce 2003 bylo zřejmé, že rozhoduje jiný zájem než potřeba armády; no a kde byl tehdy ještě Dalík.

Výběr dodavatele kontraktu doprovázela v půlce minulé dekády řada pochybností. Nakonec zvítězil Steyr, kontrakt na dvě stovky strojů za dvacet čtyři miliard korun podepsal tehdejší ministr obrany Karel Kuhnl pár dnů před koncem Paroubkovy vlády. Proč tak spěchal, nikdy nevysvětlil ani on, ani šéf kabinetu.

Pak teprve přichází na scénu premiér Topolánek a Dalík. Topolánkova vláda kontrakt Paroubkovy vlády zrušila. Stačí nahlédnout do dobového tisku. Předražená a korupční zakázka, dodavatel není schopný dodržet závazky, naznačoval premiér před mediálními mikrofony. Vypadala to, že vláda myslí boj s korupčními zakázkami vážně. Do chvíle, než Topolánek schválil nákup stovky pandurů za čtrnáct miliard korun. Okolnosti nákupu se nijak nelišily od předchozího – korupční, předražený. Navíc rezortu obrany zbylo deset miliard korun, které použil na známý a policií vyšetřovaný nákup letounů CASA a na několik menších, stejně podezřelých kontraktů.

Podezření z korupce, které nákup obrněnců provází už od roku 2002, se na české straně týká desítek lidí – politiků, úředníků i lobbistů. Policie ale začala vyšetřovat věc příliš pozdě a neměla šanci něco vypátrat. A tak v tom zůstal pouze Marek Dalík, kterého „práskli“ lidé od dodavatele. Kolik hořkého pocitu, že svět i justice jsou nespravedliví, v něm tedy musí být…