Kultura doznání
Lance Armstrong se přiznal, že dopoval a že jeho zdánlivě dokonalý život, kdy vítězil nad rakovinou i soupeři, byla lež.
„Všechnu vinu beru na sebe,“ řekl. Přiznal hodně, i když asi ne všechno, například to, že vládl v cyklistickém týmu železnou rukou a vytvořil bratrstvo dopujících na mafiánském principu, jak o tom píše jeho bývalý kolega z týmu Tyler Hamilton. Jeho knihu prý „nečetl“. Tomu se věří jen těžko.
Armstrongovi trvalo dlouho, než se k dopingu přiznal. I pozdě je však lépe než nikdy. Tento typ přiznání, sebeobviňování a prosby o odpuštění je pro americkou kulturu typický a má katarzní účinky. Vzpomeňte si třeba na Bernarda Madoffa, který se před několika lety přiznal k tomu, že po léta lhal investorům, jejichž peníze v miliardových objemech spravoval ve svém investičním fondu a utrácel je na své jachty a domy. Dostal doživotí a když se omlouval obětem své finanční pyramidy, řekl, že po sobě zanechává „dědictví hanby“, s nímž bude žít do konce života.
Na jedné straně se toto veřejné sebebičování stává jakousi podivnou show, která má svá pravidla a jazyk. Na straně druhé má očišťující funkci. Je správné, když se společnost dočká doznání od hříšníků, protože tak může pořád věřit v to, že pravda se nakonec vždy vyjeví.
V Česku tuto kulturu doznání nemáme (možná také proto, že v padesátých letech byla doznání vynucována mučením a křesťanská tradice zpovědi tak dostala zabrat) a hříšníci trvají na své nevině i tváří v tvář jasným důkazům u soudu. Není pak divu, že heslu „pravda vítězí“ věří u nás jen málokdo.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].