Už asi týden žiju v osadě indiánů kmene Siekopai v ekvádorské Amazonii. Vesnice se nalézá v přírodní rezervaci Cuyabeno na břehu řeky Aguarico a obývá ji deset rodin, v jejichž čele stojí náčelník Carlos Marcel, zdatný šedesátník. Právě on mi dal svolení, abych se u nich na čas usadil a realizoval svůj výzkum. Dlouhodobě se zajímám o mizející jazyky světa, a protože Amazonie patří k jazykově nejohroženějším oblastem, chtěl jsem svá zjištění z jiných světadílů doplnit o terénní šetření z rovníkové Ameriky.
Siekopaiové, díky pestrým halenám přezdívaní barevní lidé, žijí jednoduchým životem pralesních zemědělců a rybářů. Navzdory vlivu většinové ekvádorské společnosti, misionářů i naftařských firem si uchovávají mnohé z tradiční materiální i duchovní kultury, třebaže její eroze postupuje. To ostatně platí i pro indiánské sousedy Siekopaiů, kmeny Kofánů, Šuárů a Sionů. V rozkladu je zejména kultura indiánů Siona, což lze nejlépe dokumentovat na vitalitě jejich jazyka, který rychlým tempem přichází o své mluvčí. Na území Ekvádoru dnes hovoří tímto jazykem pouhých dvě stě osob a jejich počet se dál snižuje.
Můj pobyt u barevných lidí má jasně daný režim, který je napojen na životní rytmus komunity. Nejvíce času trávím s rodinou, jejíž hlavou je Manolo, shodou okolností narozený stejný měsíc jako já. Jeho šest dětí je mi téměř celý den v patách. Pronásledují mě jako stíny. Ať už vyrážíme zkontrolovat sítě, češeme pralesní ovoce nebo pracujeme na maniokovém poli, vždy jsou někde poblíž a bedlivě sledují mé pohyby a mimiku. Občas si sice odběhnou vykoupat se do řeky, ale nikdy nejsou pryč dlouho. A jeden chlapec – Jesier – neodchází nikdy; dokonce ani během siesty ne. Dlouhé minuty sedí v rohu mé chatrče a se zaujetím pozoruje, jak si v hamace píšu poznámky do terénního deníku. I teď.
Náhle Jesiera něco vyruší, vstává a rozhlíží se směrem k přístavišti. Za chvíli i mé necvičené uši zaslechnou pobrukování motoru, který s přiražením lodi ke břehu utichá. Zdá se, že k nám po řece připlula návštěva. Společně s ostatními jdu přivítat hosty, z nichž se vyklubala nečekaně rozmanitá společnost složená z chilského studenta technického učení, jeho belgické spolužačky pobývající na univerzitě v Santiagu díky výměnnému programu Erasmus, a z jejich turistického průvodce, kterého si najali v Quitu.
Studenti tráví v Ekvádoru vysokoškolské prázdniny a po několika dnech trekkingu v horách se přesunuli sem, do pralesa. V lagunách řeky vzdálených asi půl dne plavby, na území kmene Siona, byly před nedávnem postaveny relativně komfortní domky určené pro turistické účely. Své klienty tam vozí i české cestovní kanceláře. A podle Chilana a Belgičanky jde o příjemné zázemí, u kterého však lze jen s obtížemi odhadnout dopad na místní ekosystém, který je už tak zatížen těžební činností. V každém případě v lagunách dosud žijí říční delfíni, a pokud budete mít štěstí, můžete narazit i na anakondu.
Dávám návštěvníkům na jednu noc k dispozici svou chýši, která je pro jednoho člověka beztak příliš velká, a těším se z jejich společnosti. Dlouho do noci si povídáme, v jeden okamžik se ale konverzace zadrhává. To když se Diega, jak se chilský student jmenuje, doptávám na současný stav indiánských kultur na území Chile.
„Všechny jsme je zabili!“ reaguje Diego a z tónu jeho hlasu poznávám, že to nemyslí jako vtip, jakkoli hloupý. Naopak se zdá, že ho to jaksi zvráceně těší, že je na to pyšný. Nahlas to nekomentuji, nicméně všichni cítí, že s jeho postojem nesouhlasím. Raději proto měníme téma, ale naše povídání už ztrácí na pohodě, a tak sfoukáváme svíčku, přejeme si dobrou noc a jdeme spát.
Když ráno odplouvají, ještě chvíli zůstávám na břehu řeky a přemýšlím nad lhostejností a ignorantstvím. Diego nemá pravdu: v Chile i dnes žijí původní etnika. Jistě, mnohá už spláchl moderní svět. Jiná, např. Mapučové, však stále odolávají. A podobnou situaci nacházíme napříč celou planetou. Některé národy se tradiční identity dobrovolně a bez lítosti vzdávají, některé se naopak rozhodly tsunami modernity vzepřít.
Aby si uchovaly svou svébytnost, musí si uchovat i svůj jazyk, protože právě ten je její nejintimnější součástí. My, jejichž jazyk v ohrožení není, si jen těžko dokážeme představit, co to znamená přicházet o klíčový rozměr vlastní identity. Přesto bychom neměli nečině přihlížet, když můžeme pomoci. Boj o zachování jazyků (a kultur) není ničím menším než bojem o zachování humanity.
Otáčím se, beru Jesiera za ruku a společně kráčíme zpátky do vesnice, odkud zaznívají veselé hlasy v jazyce národa barevných lidí.
Autor je vysokoškolský pedagog a badatel-amerikanista
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
