This is Malta

Probouzí mě mohutné rány odněkud z dálky. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, co se děje.  Na Maltě se evidentně nic nezměnilo. Náboženské festy se tu slaví ve vší parádě už od brzkého rána,  včetně ohňostrojů. Dlouhou chodbou se odebírám do kuchyně. Kamarád Rodney, u kterého během  dovolené bydlím, ještě spí. Včera mě důrazně požádal, ať se tu cítím jako doma včetně využívání zásob lednice a spíže. Hlad navíc vítězí nad nesmělostí v cizí kuchyni a já usedám ke snídani.

Cestou za svými rodiči mě Rodney hodí na autobus do Valletty. Mám pocit, že se na město těším snad víc než na moře. Za tři měsíce, které jsem na Maltě před dvěma lety strávila, se mezi mnou a tímhle malinkým hlavním městem se vytvořilo zvláštní pouto. Nemůžu se dočkat barevných balkónků, tichých uliček, lodí v přístavu a hořím zvědavostí, co se za dobu mé nepřítomnosti změnilo.

„Illallu!“ slyším řidiče vykřiknout nepřeložitelné maltské citoslovce údivu a překvapení. V ruce má mou padesátieurovou bankovku a ukazuje na celý autobus, jestli si z něj dělám srandu. Vím, že lístek stojí dvě eura, ale neměla jsem dosud možnost někde rozměnit. Má slova omluvy neslyší a vytahuje vlastní peněženku, aby mohl té nemožné pasažérce vrátit drobné.

Cesta trvá celou věčnost. Dopravní zácpy, žádná pravidla. Přemýšlím, zda tady řidiči autobusu při žádosti o práci musí procházet zvláštním testem trpělivosti, protože tohle povolání má na Maltě můj obdiv. Na autobusovém terminálu se vydám směrem k infocentru dopravního podniku, s cílem zakoupit týdenní lístek.  Mou pozornost upoutá neobvykle dlouhá fronta a přítomnost fotoreportérů a televize. Zařadím se do zástupu a snažím se pochopit, co se děje. „Slečno, co na to říkáte?“ vybafne na mě mladík s notýskem v ruce. Zeptám se ho, proč je tu tolik lidí. Vysvětlí, že právě dnes byl spuštěn systém nových karet a lidé tu čekají na jejich vydání. „Odkud jste?“

Dojde mi, že je to novinář, a v hlavě se mi objeví zítřejší titulní strana Times of Malta. Lituji, že jsem si nezvala ty druhé šaty. „Nechápu jednu věc,“ odpovídám bez okolků, „proč se nový systém spouští uprostřed turistické sezóny a školních prázdnin. Vždyť je to blázinec!“ Místní postarší pán za mnou souhlasí. „This is Malta,“ pronese a já si vzpomenu na slogan maltské dopravy, který mě přivítal na letišti – This is Malta, let us show you around. Nepochybně rozladěný pán má však vlastní verzi: „This is Malta. Stupid things!“ Lístek zakoupím jindy. Valletta čeká.

Kontroverzní budova nového parlamentu je konečně dostavěna, na pohledech přibylo označení Evropské město kultury 2018, ale jinak je to stará dobrá Valletta. Zamířím do obchůdku s fair-trade produkty, kde jsem v rámci stáže pracovala. Rozšířili sortiment o, ale jinak je vše stejné. Nostalgie? Trochu. A to jsem pouť po Vallettě teprve začala.

Odpoledne zamířím jako správný turista k vodě. Mám své oblíbené místo. Kniha zůstává po celou dobu v tašce, stačí mi pozorovat širé moře. I přes přítomnost pár dalších lidí mám pocit, že jsem tu sama. Jen já a moře. Cítím, jak mě svěží větřík zbavuje všech myšlenek, připadám si lehká jako pírko. Malta má pořád ten stejný účinek. Dokonale vás utlumí a zbaví všech starostí.

Večer Rodney pořádá na střeše svého domu barbeque. Role spoluhostitelky a socializace s jeho přáteli mě baví. Charles, Izabela, Robert, Lorraine, jejich děti Julie a Jake, Edward a Cathleen. Snažím se všechna jména zapamatovat, k některým jsme pozvaní na oplátku v příštích dnech. Malá Alda je nejroztomilejší dítě, jaké jsem kdy viděla. Beru ji do náruče a společně pozorujeme ohňostroje, které jsou součástí festy v nedalekém městečku. Možná nemají na Maltě dokonalý systém hromadné dopravy, ale v ohňostrojích jsou machři.