Charta 77 je závazkem k trvalé práci

V lednu příštího roku uplyne 50 let od zveřejnění základního „Prohlášení Charty 77“. Respekt požádal 12 českých osobností napříč generacemi o text, který by odpověděl na otázku, zda aktivity a texty Charty 77 mají šanci oslovit současnost. Jestli mohou být společnosti prospěšné v dnešním nevyzpytatelném světě, v němž sílí nacionalismus a autoritářství a hrozí rozpad společenství, která byla dlouhá desetiletí zárukou bezpečnosti a míru. Texty oslovených osobností jsou součástí seriálu Respektu k výročí Charty 77 a nyní zveřejňujeme názory dalších šesti lidí.

Václav Němec, filozof

Ačkoli je naše dnešní situace od té v Československu před 50 lety diametrálně odlišná, domnívám se, že Charta 77 může být i dnes výzvou a inspirací. Ostatně Václav Havel hned v roce 1977 napsal, že ať už to s Chartou dopadne jakkoli, zůstane „výzvou, na kterou bude kdykoli možno v nějaké nové situaci odpovědět a navázat“.

To, čím Charta nejvíce popudila tehdejší komunistickou moc, byl odkaz na rozpor mezi její praxí a vlastními zákony. Československo podepsalo mezinárodní pakty o lidských právech, které se staly součástí platných zákonů, ale ve skutečnosti byla tato práva flagrantně porušována. Význam toho, co někdy bylo kritizováno jako „legalismus“ Charty, vystihl Jaroslav Hutka: do té doby byly zákony spíše na straně vládnoucí moci a sloužily jí jako nástroj útlaku, ale vystoupením Charty si je přivlastnili utlačovaní a ukázalo se, že jsou na jejich straně.

Podle Jana Patočky Charta vyjádřila „radost občanů z toho, že jejich stát se svým podpisem, který potvrzuje lidská a sociální práva a dělá z nich pozitivní zákon, přihlásil k vyšší mravní základně všeho politického“, ale zároveň dala „na vědomí svou vůli aktivně přispívat k tomu, aby se principy proklamované v těchto aktech realizovaly a postupně naplnily“. Patočka, Havel a další věděli, že pakty o lidských právech odkazují k hlubším normativním základům, s nimiž žádná moc nemůže libovolně disponovat, a že komunistický režim se k těmto základům nevědomky přihlásil. Charta tak mohla právem poukazovat na principy, na nichž, slovy Ladislava Hejdánka, stojí každé politické společenství, ať už si to vládnoucí moc „uvědomuje, či nikoli, ať to respektuje, anebo se proti nim hrubě proviňuje“.

Nejenom u nás, ale v řadě dalších demokratických zemí dnes vládnou strany, hnutí a politici, kteří se sice dostali k moci demokratickými volbami, ale často se odchylují od základních hodnot a principů, na nichž spočívá demokracie jako taková. Jsme svědky systémového zneužívání demokratických procedur a institucí, které mají sloužit veřejnému zájmu, k prosazování privátních, zpravidla ekonomických zájmů. Formálně máme zajištěnou svobodu projevu, ale platformy, na nichž se realizuje, většinou nejsou nezávislé a svobodné: velkou část médií u nás vlastní oligarchové, sociální sítě ovládají technologičtí giganti, kteří umožňují šíření dezinformací, propagandy a PR kampaní financovaných různými zájmovými skupinami, nebo dokonce nedemokratickými režimy. Vlády některých zemí, včetně té naší, se navíc snaží oslabit či ovládnout veřejnoprávní média, která patří k posledním ostrůvkům nezávislé žurnalistiky. Podobně jako v době normalizace se i dnes politická moc uzavírá a vyhýbá se veřejné debatě. Stejně jako si Charta vzala zpět zákony, které si svévolně přivlastnila komunistická moc, měli by si dnes občané vzít zpět demokratické instituce, jež si přivlastňují oligarchové a různé zájmové skupiny, a trvat na důsledném uskutečňování demokratických principů, jako je princip rovnosti všech občanů ve smyslu rovné možnosti podílu na utváření politické vůle.

Mezi demokratické principy, které populisté a extremisté nerespektují, patří i lidská práva. To otevřeně přiznává také předseda české vlády, který prohlašuje, že budeme dělat „pragmatickou“ zahraniční politiku, nikoli „hodnotovou“. Nemělo by nás nijak uklidňovat, že toto pohrdání lidskými právy se týká primárně zahraniční politiky. Charta právě vyrůstala z vědomí, že lidská práva jsou nedělitelná a že „útok na svobodu jednoho je útokem na svobodu všech“. Odkaz Charty je proto naléhavou výzvou i v globálním kontextu. Stav lidských práv ve světě se za posledních několik desetiletí nejenom nezlepšil, ale výrazně se zhoršil. Zvykáme si na každodenní vraždění civilistů a další válečné zločiny, aniž by to vyvolalo pobouření světové veřejnosti či účinný tlak na pachatele.

Flagrantního porušování lidských práv se dopouštějí i státy, které jsou členy OSN či stálými členy Rady bezpečnosti, přestože tato práva jsou zakotvena v Chartě OSN a Všeobecné deklaraci lidských práv. Rozpor mezi deklarovanými normami a realitou je do očí bijící. Na tento skandální nesoulad je třeba soustavně upozorňovat a vyžadovat nápravu. Pokud toho nejsou schopni ani představitelé demokratických států, je to úkol pro globální občanskou společnost, která se může inspirovat právě Chartou 77.

Navázání na Chartu každopádně nemůže mít podobu jednorázového dokumentu, protože ani Charta jím nebyla. Jak napsal Havel, její prohlášení nebylo „jednorázovým manifestem“, ale „závazkem k trvalé práci“. Takové práce je dnes na národní i globální úrovni více než dost.

Petr Pithart, politik, spisovatel

Všechno se všude na světě mění, jedno však ne: některým, spíše mnohým lidem se nedostává lidských, občanských a sociálních práv. A bude tomu tak vždycky: v té či oné míře, různě po světě. A zároveň se občas, také ne vždycky, najdou lidé, kteří se za ty bezprávné postaví. A mívají alespoň dílčí úspěch. 

Před 50 lety se to stalo v Československu. Nepatrná menšina – zprvu 243 žen a mužů – se postavila za velkou většinu, aniž ta o to zjevně stála, a dílo se po 12 letech zdařilo. Samozřejmě jen částečně, ale i to byl nečekaný zisk – často vedle plodů původních intencí. Ta menšina si realisticky nekladla otázku změny politického režimu. Chtěla, aby stát dodržoval dohody, k nimž se zavázal v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech. 

Ta nepatrná menšina byli ti, kteří si vybrali formu jednoduchého závazku – podepsali se pod „Prohlášení Charty 77“. To bylo formulováno zcela věcně, ušité na míru poměrů. I na míru většiny lidí, kteří v té zemi žili – a už si přivykli. Po těch se nechtělo nic, k ničemu nebyli vyzýváni, chtělo se však něco po těch, kdo prohlášení podepsali. 

Chtělo se po nich, aby si sami za sebe všímali všeho možného bezpráví a hlásili je těm, které původci jednoduché myšlenky bez voleb ustavili jako nikoli vůdci, ale toliko jako mluvčí. Mluvčí byli tři, nikomu nepodléhali a ani nikoho neřídili. Jen ohlašovali, co se jim doneslo a co si prověřili. Charta 77 neměla strukturu, hierarchii ani politický cíl. Musela mocné dráždit také proto, že byla „trestně neuchopitelná“.

Moc se ani nesnažila všechny pochytat, protože nebylo za co trestat. Za pouhý podpis pod prohlášení to nešlo: autoři politickou moc důvtipně chytali za slovo: Dodržujte vámi stvrzená práva! Moc jim za to znepříjemňovala život, jak jen mohla, za všechno možné, jen ne za to hlavní: za zdokumentované zprávy o konkrétním bezpráví. Třeba za vous přistřižený jinak než jako na fotografii v občanském průkazu.

Aby chartisté věrohodně obsáhli rozmáhající se agendu, zřídili Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných; když byl celý výbor uvězněn, vznikl přes noc nový. Podstatné bylo věc nevzdat!

Charta tak byla imperativem, který visel ve vzduchu, dosažitelný pro každého. Za nemalou cenu ovšem: za život na okraji společnosti. Byla to minimální organizace, jež maximálně znepříjemňovala fungování moci. Čím méně viditelná, tím efektnější. 

Nejcennějším vedlejším plodem Charty 77 byla nepostižitelně, ale vesměs už natrvalo se ustavující občanská společnost v jejích zárodečných pestrých formách. Charta tu byla jako její nepřímý katalyzátor, občanská společnost jako její obalující kokon. Taková společnost už byla zaznamenatelným sociálním fenoménem. A byl tu i další neplánovaný zisk: kolem Charty se začali objevovat lidé, kterých bylo náhle zapotřebí ve chvíli, kdy se moc vzdala v roce 1989 masám lidí na náměstích. 

Zdálo se občas, že Charta a chartisté tlačí na pilu málo; pak se ukázalo, že „málo“ nebo „moc“ nevystihuje rozmanité situace: tlačilo se podle sil, jež jsme měli a které měla ona.

Převrat, k němuž v roce 1989 došlo v důsledku tlaků zárodečné občanské společnosti doma i za hranicemi, nebyl revolucí, která chce změnit, zpřevrátit všechno, měl však v sobě až nečekaný patos, který mu zejména dodali dva lidé: dramatik Václav Havel a filozof Jan Patočka. První statečností jít potřetí do vězení, druhý tichými promluvami – dopisy, jimiž slovy nehledanými dal smysl konání chartistů.

Havla jsme ctili a nechali se jím vést, Patočka oslovil naše lepší já a pojmenoval smysl chartistického usilování. To u něho souviselo až s obětí nejvyšší; byli jsme vděčni za slova, jež mohl vyslovit jen jeho tichý hlas, inspirovaný tichým životem myslitele, který dohlíží až na konec bytí. Ten je pak zcela konkrétní. A zahlíží jeho smysl, který může sdělit toliko těm, kteří vědomě či nevědomě usilují stát se duchovním člověkem.

Charta 77 je zajisté neopakovatelná, protože by se museli sejít lidé, kteří se sešli koncem roku 1976. Jestli může ještě někde inspirovat? Může, ale nemusí. Když bude organizace vykazovat odpor vůči zlu tak „slabý“, že nebude mít v sobě zárodky jiného zla. Ale nebude tak slabá, aby sama zanikla závanem větru.

A co že je tu vítr? Únava. Věčná únava z marného úsilí o dobrodiní rovných práv úplně pro všechny, únava, která se tak často dostavuje příliš brzy, jak se po celém světě opakovaně děje.

Ale únava a rezignace se nedostavily tenkrát, před půl stoletím v zemi uprostřed Evropy, díky činům a slovům dramatika a filozofa a také díky odhodlání a trpělivosti dvou a půl stovek lidí, kteří jim porozuměli. Na důkaz, že snad i středně velká země uprostřed Evropy si může dovolit malý zázrak. Bez maximalismu a radikalismu, zato se smyslem pro míru.

Proto snad stojí za to vzpomenout i po 50 letech na tu jen pomalu se zvětšující, ale trpělivou hrstku odhodlaných lidí. Charta 77 má své příbuzné, její příběh však zůstal originálem.

Natálie Lesová, Eliška Dbalá,
studentky, Mezinárodní konzervatoř Praha

Charta 77 ovlivnila životy spousty lidí, kteří se na ní podíleli. Věděli, že v okamžiku, kdy vyjádří nesouhlas s tehdejšími způsoby porušování lidských práv, čekají je s největší pravděpodobností kruté následky.

Naše generace to nezažila, o tehdejším dění jsme slyšely od pedagogů nebo prarodičů. A proto je pro nás složité si uvědomit, s jak těžkými osudy se potýkali a jak složité bylo bojovat za vlastní práva, která jsou pro nás nyní samozřejmostí.

V dnešní době svobody slova si vlastně ani nedokážeme představit, jaké to bylo, nemít základní lidská práva nebo možnost veřejně vyjadřovat svůj politický názor. A tak si klademe otázku, jak bychom se zachovaly my v té době? Věříme, že vlastně dost podobně. Naše generace se snaží bojovat za změny, které nás zajímají dnes a které se stále týkají práv lidí.

Pořádáme demonstrace a píšeme petice, i když se může zdát, že nemají žádný výsledek a situace se nezmění. Ale spojí nás to a držíme spolu. Jako hlavní platformu k šíření vlastního názoru také můžeme využít sociální sítě. Ty mají dnes největší váhu. Jednodušší to máme díky tomu, že můžeme svobodně projevovat náš názor, protože nám za nesouhlas nehrozí vězení ani jiný trest.

Charta 77 nás inspirovala především v jednom směru. Nemá smysl se vzdávat, i když se nám jeví, že naše snažení nemá žádný účinek a protistrana se zdá silnější. Když jde o spravedlnost, má smysl postavit se lidem, kteří mají velký finanční nebo politický vliv, i když je to obtížné a máme obavy, že o něco přijdeme, že budeme podrobeni nějakému tlaku.

Kromě Charty 77 známe i Antichartu, krok, jímž se komunistická strana pokusila Chartu 77 ponížit. Nutila veřejně známé osobnosti, aby ji podepsali. Konala se velká shromáždění a veřejné kampaně k potlačení kritiky. A to takovým způsobem, který ve skutečnosti ponižoval signatáře Anticharty. To dnes vidíme zcela jasně. A odmítáme se podobnému ponížení podrobit. I když teď jde především o tlaky a útoky skrze sociální sítě a komunitu, která prozatím úspěšně manipuluje proti demokratickým hodnotám. Jeden z hlavních důvodů, proč toto všechno vlastně děláme a snažíme se ozvat, je ten, že se nechceme vrátit do té doby, v níž vyrůstali naši rodiče a prarodiče.

Tu manipulaci, v níž cítíme útok na lidská práva, často slyšíme v politických proslovech. Je tedy těžké rozeznat, co kdo myslí vážně a jestli dodrží své sliby. Obzvláště posledních několik let se potýkáme s velkým problémem populismu. Politici mnohdy přicházejí s lákavými sliby, kterými si získávají podporu voličů, ale k jejich skutečnému naplnění většinou nedochází.

Politika se tak může stát spíše nástrojem k získání a udržení moci než snahou řešit společenské problémy. To podle nás vede ke ztrátě důvěry občanů v politiky a fungování státu.

Nežijeme v komunistickém režimu. Tehdy bylo zřejmé, že mezi tím, co stát oficiálně prohlašoval, a realitou, je rozpor a nebylo možné bez postihu na ten rozpor poukázat. To dnes můžeme. Můžeme veřejně popsat třeba sliby politiků a prokázat jejich nedodržování. Charta 77 nám ukazuje, že je nutné jít dál. Důsledně vyžadovat nejen dodržování slibů, ale i úctu k naší svobodě, právům, morálce, která respektuje fakta i pravdu.

Bohumil Pečinka, novinář

O Chartě 77 toho bylo napsáno dost, takže jen jedno zamyšlení, čím může být toto společenství inspirací pro dnešek. Pořád se píše o tom, že v Česku jsou dnes nějaké nesmiřitelné názorové tábory a že zaniká vědomí společných hodnot. Zčásti je to pravda, i když se nejde ubránit dojmu, že to hodně nafukují sociální sítě. Není to ovšem nic proti tomu, jak byla česká společnost rozdělená v předvečer vzniku iniciativy Charta 77.

Tehdy tu byla jednak komunistická moc zajišťovaná Sovětskou armádou a proti, nebo spíš vedle ní zastrašená a apatická společnost. Zároveň v opozičním světě existovaly hlubší konfliktní linie než dnes. Stručně řečeno, nesrovnatelné příkopy byly mezi bývalými komunistickými vítězi února 1948 a poraženými demokraty. Ti první se po 20 letech také ocitli v nemilosti moci, kde ti druzí, za daleko horších podmínek, fungovali už celé dvacetiletí.

Inspirativnost Charty 77 pro dnešní dobu je v tom, že dokázala vytvořit prostředí, v němž spolupracovali jak mocí zapuzení reformní komunisté, tak političtí vězni z padesátých let, aktivní křesťané, levičáci kolem Petra Uhla nebo třeba undergroundové hnutí vzešlé z myšlenek kontrakultury šedesátých let. Těžko hledat odlišnější společenství na jednom hřišti. Přesto našli způsoby soužití a vytvořili politickou kulturu, která po převratu v listopadu 1989 ovlivnila polistopadovou demokracii.

S malou nadsázkou je to cesta, již zvolila politická strana Tisza v Maďarsku, aby odstranila autoritativní režim Viktora Orbána. Doufejme, že to spíš dříve než později pochopí i současná česká opozice. Je jasné, že tahle širokospektrální hnutí od Charty po Tiszu jsou jen dočasnými platformami. Jejich smysl a význam je v každém režimu tento: dívají se na systém více zvnějšku, prizmatem hodnot a snaží se nastolit jiné otázky, z nichž vzejdou jiná pravidla pro pozdější veřejný život. To, že se po splnění svého úkolu rozejdou do různých stran a pravděpodobně se jejich hlavní aktéři objeví v protikladných politických táborech, nic nemění na jejich historickém přínosu.

Charta měla a má daleko víc charakteristik typu solidární „společenství otřesených“. Přesto se mi dnes odkaz společné spolupráce různých proudů na budoucím uspořádání, které v roce 1977 bylo v nedohlednu, zdá nejvíc inspirativní.

Klára Šimáčková Laurenčíková,
speciální pedagožka

V „Prohlášení Charty 77“ je věta, k níž se při dnešním čtení vracím asi nejvíc: „Každý nese svůj díl odpovědnosti za obecné poměry.“ Připadá mi důležitá právě tím, jak je prostá. Neříká, že každý musí být hrdina. Připomíná, že stav společnosti není jen věcí politiků, institucí nebo někoho „nahoře“.

Charta vznikla v úplně jiné době a za podmínek, které s dnešním životem v demokratické společnosti nelze srovnávat. Lidé tehdy za svobodně vyslovený názor přicházeli o práci, možnost studovat, byli sledováni, vězněni a jejich rozhodnutí měla důsledky i pro jejich rodiny.

Právě proto je podle mě třeba být při hledání dnešních paralel opatrní.

Přesto v jejím základním textu zůstává něco velmi současného. Charta připomínala rozdíl mezi právy, k nimž se stát přihlásil, a tím, jak skutečně vypadal život lidí. Tento rozdíl dnes samozřejmě vypadá jinak. Ale otázka, zda právo existuje pouze na papíře, nebo je člověk opravdu může využít ve chvíli, kdy ho potřebuje, nezmizela.

Rezervy máme stále například v rovném přístupu ke vzdělání, v odstraňování systémové diskriminace Romů a Romek, v ochraně lidí zažívajících domácí a sexualizované násilí nebo v naplňování práv lidí bez domova. Podobných oblastí bychom našli více. Neznamená to, že žijeme v nesvobodné společnosti. Znamená to spíš, že ani v demokracii není možné považovat lidská práva za jednou provždy vyřešenou věc.

Dobře napsaný zákon je důležitý. Stejně důležité ale je, co se stane potom. Jestli dítě dostane skutečně stejnou šanci na dobré vzdělání bez ohledu na to, do jaké rodiny nebo prostředí se narodilo. Jestli člověk, který potřebuje pomoc, ví, kam se obrátit, a dostane ji včas. Jestli instituce dokážou rozpoznat nerovné zacházení a napravovat ho. A jestli se důstojnost a rovnost, o kterých mluvíme v zákonech, projeví i v obyčejném kontaktu člověka se státem.

Právě v tom podle mě lidská práva přestávají být velkými slovy. Dotýkají se velmi obyčejných věcí: zda dítě vyrůstá v bezpečí, zda se oběť násilí má kam obrátit, zda člověk v těžké životní situaci dostane podporu dříve, než se jeho problémy ještě prohloubí, nebo zda člověk, který se nějak liší od většiny, nemusí znovu a znovu obhajovat své právo na respekt a důstojné zacházení.

Druhá věc, která mi na Chartě připadá důležitá, je právě její důraz na společnou odpovědnost. Demokracie podle mě nestojí jen na zákonech a institucích. Záleží také na tom, jaké prostředí kolem sebe vytváříme. Co jsme ochotni považovat za přijatelné. Jestli dokážeme nesouhlasit bez ponižování druhého člověka. Jestli se zastaneme někoho, kdo má menší možnost bránit se sám. A jestli dokážeme připustit, že zkušenost druhého člověka může být jiná než naše, a přesto stojí za to ji brát vážně.

To je podstatné i ve chvíli, kdy se politika čím dál častěji opírá o rozdělování společnosti, strach nebo hledání někoho, na koho lze přenést odpovědnost za složité problémy. Charta přitom sama vznikla jako otevřené společenství lidí různých názorů, profesí, zkušeností a přesvědčení.¨

Nemuseli se shodnout ve všem. Dokázali se ale spojit tam, kde šlo o respekt k základním právům a o lidskou důstojnost. Tato schopnost mi připadá důležitá i dnes. Charta vyrůstala ze solidarity a konkrétních přátelství. Pospolitost, vzájemná důvěra a vědomí, že v boji proti útlaku není člověk sám, představovaly hnací motor a zdroj síly pro mnoho jejích signatářů. Zároveň takové vztahy sama dál posilovala – spojovala lidi, kteří se v mnohém lišili, ale dokázali stát při sobě tam, kde šlo o něco podstatného. I dnes potřebujeme pečovat o důvěru a vzájemnost mezi lidmi a o prostředí, v němž nezůstáváme lhostejní k tomu, co prožívají druzí.

Odkaz Charty proto nevnímám jako návod na dnešní politiku ani jako důvod hledat jednoduché paralely mezi dvěma velmi odlišnými dobami. Připomíná mi spíš něco docela obyčejného: že společnost, ve které jsou lidská práva skutečně živá, nevzniká jen rozhodnutím státu. Vzniká také z toho, jak se k sobě navzájem chováme, čeho si všímáme a co jsme ochotni udělat ve chvíli, kdy se bezpráví nebo ponížení netýká přímo nás. I v tom má podle mě každý svůj díl odpovědnosti za obecné poměry.