Zlu neustupovat. Až později

S teroristy se nevyjednává. Takhle zásadově většinou v první chvíli reagují státníci na tu nejhorší variantu vyděračství: když ozbrojenci míří na nevinné rukojmí a za jejich životy požadují splnění svých ultimát. Tenhle nekompromisní postoj zazněl z úst afghánského i amerického prezidenta také nedávno, když Tálibán zajal 23 korejských humanitárních pracovníků, za jejichž propuštění si nadiktoval osvobození svých spolubojovníků. A jako potvrzení vážnosti svých hrozeb už dva Korejce zavraždil. Pohled do nedávné historie zprostředkovaný týdeníkem Newsweek ale ukazuje, že zpočátku pevný postoj politiků se často brzy mění v hledání kompromisu mezi proklamovanými principy a nalezením praktického řešení. O něm se ale veřejnost, jak naznačují příklady ze zemí, které měly co do činění s terorismem, dozvídá už málo nebo vůbec nic. To nezní dobře pro zastánce neustupování zlu, ale nadějně pro zajaté Korejce a jejich příbuzné. Delegace ze Soulu sice už s Tálibánem vyjednává, ale klíč k řešení drží afghánská vláda, potažmo Američané.

Mnoho států s teroristy jednalo, splnilo jejich požadavky, nebo je prostě uplatilo. Britové tajně jednali s IRA v roce 1991 krátce poté, co pohrozila útokem na úřad britského premiéra. Španělská vláda vyjednávala o tři roky dříve s baskickými separatisty jen šest měsíců po bombovém atentátu v supermarketu, při němž zahynulo 21 lidí. V roce 1979 militantní íránští studenti požadující vydání šáha ze Spojených států vzali na americké ambasádě 50 rukojmích. Když neuspělo speciální komando vyslané na jejich záchranu ani pokusy o ekonomické embargo vůči Íránu, byli Američané po 444 dnech v zajetí propuštěni. Tomu předcházela tajná jednání v Alžírsku, na kterých Washington Íránu přislíbil, že nebude zasahovat do jeho vnitřních záležitostí a odvolá zmrazení íránského majetku v USA.

Podobně jako v případě korejských rukojmích popravili libanonští teroristé v roce 1985 jednoho z pasažérů uneseného letadla na lince Athény–Řím a požadovali propuštění svých kumpánů z izraelských vězení. Za nějakou dobu byli cestující letadla volní, vězeňské cely opustili zmínění vězni, ale izraelská vláda své angažmá přes jasnou souvislost popřela. A neuspěli vlastně také představitelé státního libyjského terorismu, když po nedávném propuštění bulharských zdravotnic získali výhodné obchodní kontrakty s Francií? Paříž takové podezření rezolutně odmítá.

Vraťme se ale do Afghánistánu. Prezident Hamíd Karzáí má nyní dvojnásob těžkou úlohu. Letos v březnu totiž ustoupil tlaku Itálie, která se snažila zachránit svého zajatého novináře, a přislíbil pustit několik vězněných tálibánců. Ital se dostal na svobodu, teroristé však přesto zabili dva s ním vězněné afghánské průvodce. A jeden z propuštěných tálibánských velitelů Mansúr Dadulláh dnes řídí sebevražedné útoky proti afghánské armádě a Američanům z úkrytu na pákistánské hranici. Tálibán kromě Korejců od té doby unesl už desítky afgánských civilistů. Znamená to, že teroristé se budou chovat stejně, ať už se na jejich požadavky přistoupí, nebo nepřistoupí? Místo těchto psychologických otázek se ale teď afghánští vůdci podporovaní Američany snaží rozlousknout jinou věc. Zásadový postoj neustupovat teroristům si mohou blízcí spojenci USA Korejci vykládat tak, že jeden italský život je víc než dvacítka korejských. I v tomto ohledu jde o nezáviděníhodnou situaci. Možná, že se ale Karzáí nebo Bush prostě jen podívají do nedávné historie.