Ať žije francouzská normálnost

Máme důvod k jásotu. Francie, o níž se už dlouho tvrdí, jak je nemocná, alespoň v podání svých voličů docela zdravě vstává z lůžka. Do finále prezidentských voleb postupují Sarkozy a Royalová, favorité čitelných ideových pozic A a B, zatímco tahouni nadstranické rozbředlosti i xenofobie ostrouhali.

Takto lze vnímat výsledky z nedělního večera. Gaullista Nicolas Sarkozy získal 30 %, socialistka Ségolène Royalová 26 %, centrista François Bayrou 18 % a národovec Jean-Marie Le Pen pohořel s 11 %.

Nastala chvíle, kdy se u dvoukolových systémů upravují prognózy. Vítězství v prvním kole se nemusí proměnit v triumf, ale klidně i v ústup před spojenými silami všech soupeřů. Známe to z českých senátních bitev.

Nicméně i bez podrobných analýz se už teď můžeme uchýlit k jinak otřepanému klišé: „Vyhrála dobrá kopaná“. Francouzská volební účast lámala rekordy už od rána. Hovořilo se o nejvyšším zapojení voličů od roku 1981 či o desetiprocentním nárůstu oproti roku 2002. V úhrnu účast překročila 84 %. To jsou na současnou Evropu úctyhodné cifry.

Přitom nejde jen o čísla, ale i jejich strukturu. Ve Francii – na rozdíl od Česka – nelze přijít do volební místnosti s občankou či pasem a dostat volební lístek. Voliči se musí sami aktivně zaregistrovat v příslušných seznamech. V šedesátimilionové zemi tak učinilo 44,5 milionu občanů, o čtyři miliony více než v roce 2002.

Že by se před dvaceti lety, za Françoise Mitterranda, tak zvýšila porodnost? Nikoliv. Podle médií je to hlavně výsledek kampaně na předměstích, která vyzývala k volební registraci. Ano, kampaně právě v těch neblaze proslulých banlieue, kde před dvěma lety výrostci zlomili nad státem hůl. Vida, asi ji nezlomili tak úplně a místo dlažebních kostek vrhají volební lístky.

Ať už samotné finále dopadne jakkoliv, jisté je, že Francie bude mít nově rozdané karty, což platí názorově i generačně. Odmyslíme-li si veterána Le Pena, všichni ostatní reální kandidáti se narodili už po válce. Francie se tak zařadí po bok Británie, Německa a dalších zemí, jejichž lídři jsou vrstevníky zakladatelů punku. Naopak doyenem evropských státníků se stává Romano Prodi, narozený měsíc před válkou, vrstevník Karla Gotta.

Ať už Francii povede Sarkozy nebo Royalová, země bude mít čerstvého a jasného lídra i jeho hlavního oponenta. To je důležité. „Je nemožné vládnout v zemi, kde se vyrábí čtyři sta druhů sýrů,“ skuhral prý jednou Charles de Gaulle. Přitom jemu se přece vládlo docela dobře, jeho pátá republika nejenom převálcovala Francii, ale v mnohém dokázala blokovat i Evropu. Jenže to vládnutí má jeden zádrhel. Aby bylo úspěšné, silný šéf výkonné moci, vybavený silným mandátem voličů, potřebuje i jasného oponenta. A toho de Gaulle neměl.

Francie nemá taková pravidla jako třeba Británie, kde lídr opozice je de facto ústavní funkcí. Kdo na ni aspiruje v Paříži, musí si ji teprve dobýt, ať už jako premiér či „pouze“ v parlamentu. Ale mělo by to být jasné názorové soupeření s jasnými pravidly, aby lidé viděli, kdo za koho hraje. Zaslouží si to koneckonců i čtyři miliony nových voličů včetně těch výrostků z předměstí.

Francie vykročila k tomu, aby byla opět zajímavá, přitažlivá a inspirativní. Bude mít čerstvého prezidenta i jeho protihráče. Jean-Marie Le Pen jde definitivně do důchodu a nepolitická politika Françoise Bayroua zůstane symbolem slušnosti, leč i neschopnosti vyvést někdejší velmoc z krize.